Dnes večer posledním koncertem vyvrcholí první ročník festivalu Věčná naděje. Jeho posláním je oživit hudbu autorů, kteří za války tvořili v terezínském koncentračním táboře.
Mnozí těsně předtím, než byli deportování do některého z táborů vyhlazovacích. V Terezíně a také v pražském Rudolfinu se konají jednotlivé koncerty.
Jednou z dramaturgických opor festivalu je český skladatel Gustav Mahler, světově uznávaný autor, jenž musel čelit antisemitským výpadům a jen velmi nesnadno se pro svůj židovský původ dostával na koncertní pódia. Aby se později mohl stát uměleckým ředitelem Vídeňské státní opery a šéfdirigentem Vídeňských filharmoniků, musel se dát pokřtít.
Závěrečný koncert festivalu Věčná paměť je vyčleněn tělesu Gustav MahlerJugendorchester. Jeho členy jsou studenti hudebních škol z celé Evropy. Orchestr se sejde na jaře, nastuduje repertoár a vyrazí na koncertní turné, které má jarní a letní část. Na místa v orchestru se konají profesionálně náročná výběrová řízení. Dirigenti se střídají, ale vždy se jedná o renomované, zkušené a nezřídka už i slavné osobnosti. Letos orchestr řídí Lorenzo Viotti. Na koncert v Rudlofinu si dal do programu Mahlera, Šostakoviče a Wagnera.
Povytáhl jsem obočí, a nejen já. I někteří členové MahlerJugendorchestru se podivili nad zařazením Richarda Wagnera do pražského programu. Co měl nebo má společného s ostatními autory prezentovanými na festivalu Věčná naděje? Určitě ne to, že by si s finanční dopomocí krále postavili vlastní divadlo pro inscenace svých opusů.
Nezáviďme však Wagnerovi úspěch, kterého se dočkal za svého života. Zasloužil si jej. Vážnější námitka vychází z jeho antisemitismu, s nímž se věru netajil. Probudila ho v něm snad chudoba v době jeho mládí, snad zlost na jeho současníky, skladatele Felixe Mendelssohn-Bartholdyho a Giacoma Meyerbeera. On však tuto frustraci vztáhl na celý židovský národ, o kterém v článku Židovství v hudbě mimo jiné napsal, že Židé nejsou schopni vytvořit původní hodnoty, jen dovedně imitují, parazitují a profitují. Nebyl to Wagnerův ojedinělý výpad tímto směrem. Židy obviňoval i z úpadku německé kultury.
Hudební vědci, historici, koncertní umělci a mnozí další Wagnera a jeho dílo brání mj. tím, že jeho antisemitismus nevybočoval z tehdejších zvyklostí běžné společenské konverzace, že nebyl agresivní a nevyzýval k násilí. Ale o 50 let později už se našel vůdce, který k násilí na Židech vyzýval a uskutečňoval je. A Wagner, jeho osobnost i dílo, se mu přitom staly oporou a inspirací.
Mnozí namítnou, že velký skladatel přece nemůže být odpovědný za to, jak byl jeho odkaz zneužit následující generací Němců. Do značné míry jistě ne. Ale když někdo chová v srdci nenávist a tuto svou nenávist zobecní a zveřejní, tvrdím, že je odpovědný za to, jak se společnost jeho nenávisti chopí. Esoterici říkají, že myšlenka je čin. Přesně formulovaná a na veřejnost vydaná myšlenka je činem i bez esoteriky, tak, jako tento můj článek je mým činem. Představme si, že by Wagnerova stať nesla myšlenku „mějme úctu k Židům“. Zdali by se i pak nacistický Vůdce tak velmi blízce přátelil s Wagnerovou rodinou?
Richard Wagner měl přece ale řadu židovských přátel. To jistě ano, byli to většinou vynikající hudebníci a interpreti jeho děl. Wagner ovšem tvrdil, že Židé sami nic nového nevymyslí, jen přebírají a opisují. Interpreti tedy podle wagnerovského náhledu jsou jemu, autorovi, podřízeni. Nevadí mu, že jsou Židé, neboť on stojí nad nimi.
Žádná z těchto úvah a polemik mi nebrání v tom, abych dvě hodiny obdivoval a tři hodiny protrpěl Mistry pěvce norimberské. Rád půjdu obdivovat úžasného Tristana a Isoldu třeba do toho Wagnerova divadla v Bayreuthu. Ale ne na festival Věčná naděje.
