Uhelné elektrárny jsou trnem v oku ekologickým a klima - aktivistům. Vynakládají obrovské úsilí k přesvědčení veřejnosti a politiků, že jsou to zabijáci lidí a škůdci klimatu.
Aktivisté v něčem přehánějí, v něčem lžou, ale faktem je, že tepelné elektrárny životnímu prostředí na zdraví nepřidávají.
Stejně nesporné ale je, že bez nich stále ještě nelze uspokojit energetické potřeby ani vyspělých, ani rozvíjejících se zemí. V několika posledních desetiletích proto vědci a technici z vypouštěných plynných emisí odstranili síru, prach, rtuť a většinu či téměř všechna další neřádstva. Zbývá se vypořádat s odpadním plynem nejméně škodlivým, jenž ale dnes budí největší strachy: oxidem uhličitým.
Jeho měrné emise z uhelných elektráren jsou rovněž již dnes o mnoho nižší, než před řekněme třiceti lety. Svět si ale žádá u tohoto plynu emise nulové. To, bohužel, možné není, ale snížit jejich množství vypouštěné do ovzduší ideálu na dohled slibuje nápad CO2 jímat a uložit jej pod zem. Navždycky.
Připomíná to řešení asi nejpalčivějšího problému jaderných elektráren, tzv. zadní konec palivového cyklu. Týká se uskladnění vyhořelého paliva, stále silně radioaktivního s velmi dlouhým poločasem rozpadu. Na několik desítek let se dá uskladnit v povrchových skladech. Trvalá úložiště se hledají hluboko v podzemí v podmínkách, které by měly zůstat bezpečně neměnné několik set let. Některé projekty ovšem počítají s jeho pozdějším vyzvednutím a využitím.
Oxid uhličitý z tepelných elektráren je rovněž odpad téměř nezničitelný. Z hlediska politiky a veřejného mínění má potenciál zamořit atmosféru, zničit klima a vyhubit život na celé planetě, podobně jako jaderné elektrárny.
Společnost Minnkota Power Cooperative v Severní Dakotě v USA se nyní odhodlala k investici do podzemního ukládání CO2. Největší zařízení takového typu (CCS) na světě má být připojeno k uhelnému elektrárenskému bloku 455 MW. To není tak moc, něco více než 2 bloky elektrárny Chvaletice, které podle Greenpeace zabjí 32 lidí ročně (celá elektrárna 63 osoby). Zkapalněný CO2 má být uložen dva kilometry hluboko v pískovcových skalách nedaleko uhelných dolů.
Projekty CCS byly v minulosti v USA testovány do fáze proveditelnosti. V menších měřítkách se investiční náklady pohybovaly mezi 1 a 1,8 mld. USD (dnešních 25,6 až 46 mld. Kč). Realizace zařízení se proto v průmyslovém měřítku nekonaly.
Vědecké analýzy kromě vysokých pořizovacích nákladů upozorňují i na drahý provoz. Uložení jedné metrické tuny CO2 přijde na 60 dolarů. Systém je i energeticky náročný, spotřebuje téměř třetinu elektřiny, kterou blok vyrobí a tím pádem neprodá svým zákazníkům.
Americká společnost IEEFA, která projekty analyzovala, dospěla k závěru, že ceny elektřiny dodávané z uhelných elektráren by se při zařazení systému CCS zvýšily ze současných zhruba 30 USD na 96 dolarů za megawatthodinu. To je zhruba dvojnásobek současné ceny elektřiny na burze v Evropě, ale také to téměř odpovídá nejnižší ceně elektřiny, jaká by musela být, aby se zaplatila nová jaderná elektrárna. A je to jen pětina ceny, za kterou je v Česku vykupována elektřina ze solárních zdrojů. Takže nezoufejme, naděje pro uhlí stále existuje!
A když už jsme zase zpátky doma... Český stát našel způsob, jak zaplatit výstavbu nových bloků v jaderné elektrárně Dukovany. Pokud bude její produkce dražší než aktuální tržní ceny elektřiny, zaplatí lidé rozdíl ve svém účtu za elektřinu. Pokud bude naopak výkupní cena nižší, rozdíl se lidem odečte. Vykupovat elektřinu z Dukovan bude stát a ten ji pak umístí na burzu. Rozdíly ve výkupní a prodejní ceně pak promítne do účtů spotřebitelů.
Návrh zákona, který by tento systém měl umožnit, se ocitl pod palbou ekologických aktivistů. „Zákon o podpoře nových reaktorů je bianko šek na stavbu reaktorů za peníze spotřebitelů elektřiny. Každý zodpovědný zákonodárce by měl něco takového odmítnout. A schválit jej bez diskuse a bez výborů nemůže zodpovědně ani ten největší nadšenec pro jadernou energetiku,“ prohlásil Karel Polanecký, energetický expert Hnutí Duha.
Expert si nevšiml, že právě tak byly přijaty zákony na podporu elektřiny ze solárních, větrných a bioplynových elektráren. S tím rozdílem, že elektřina z nich se nevykupuje, tu jsou distributoři povinni odebírat bez ohledu na to, zda zatížení sítě jejich výkon potřebuje či nikoliv. Žádná burza, žádná tržní cena. Za celkovou částku, kterou za tento „bianko šek“ pro obnovitelné zdroje už spotřebitelé zaplatili, by stály už dva nové jaderné bloky a třetí by byl před dokončením. Za takových podmínek by bezemisní regulovatelný zdroj, jakým je jaderná elektrárna, byla investicí se snovou návratností.
Nyní vláda odsouhlasila úvěr pro ČEZ na stavbu nového bloku v Dukovanech. Podrobné podmínky smlouvy nezveřejnila, ale takto smlouvu prezentoval premiér Adrej Babiš: „Prakticky z ceny peněz vychází i cena elektřiny, kterou bychom měli odebírat a která může být, a to jsou odhady expertů, mezi 50 a 60 eury.“
S náklady dostaveb jaderných elektráren a se závěry premiéra Babiše nemáme u nás úplně nejlepší zkušenosti. Ale závěr vyznívá ve prospěch mluvčího ČEZ Ladislava Kříže, když říká, že ceny pro spotřebitele bude jaderná elektrárna spíše snižovat. „Pokud se podíváme do historie, ceny energií celosvětově neustále rostou s drobnými časovými výkyvy, a ani do budoucna nelze očekávat obrat,“ říká Kříž.
Nebo také: podíváme-li se do budoucnosti na bezemisní uhelné, obnovitelné či jiné zdroje, vše je nastaveno tak, aby lidé tak jako tak za elektřinu platili majlant.
To by mohla být závěrečná otázka do diskuse, kterou si žádá Polanecký. Ale nabídnu mu jinou: Co z toho vám připadá absurdní?
