Zákon o uhlíkové neutralitě ještě neexistuje, ale už se schyluje k soudu. Žalována je francouzská naftařská společnost Total. Soud má rozhodnout, jestli „dělá dost“.
Ve Francii se schyluje k precedentnímu soudnímu procesu s těžařskou a petrochemickou společností Total. Pět nevládních organizací a 14 měst ji žaluje za to, že nedostatečně bojuje proti klimatické změně. Zprávu o tom přinesl internetový deník iHned.
Když v prosinci loňského roku nově jmenovaná předsedkyně Evropské komise Ursula van der Leyenová představila strategický program na dosažení uhlíkové neutrality v Evropě do roku 2050, zdůraznila potřebu sepsání a přijetí zákona o tom ještě v letošním roce. Nač je takového zákona zapotřebí?
Především pro to, aby se aktuální politické rozhodnutí nedalo zvrátit. Boj proti změně klimatu, jeho strategie a metody, jsou především věcí politických rozhodnutí, která začínají u voleb a končí u konkrétních programů výkonných politických orgánů, tedy vlád a eventuálně Evropské rady, Evropské komise a dalších. Ukáže-li se, že cosi v programech nefunguje správně, lze volbou nebo jinými politickými prostředky nesprávná rozhodnutí zvrátit.
Jsou-li však petrifikována zákonem, je taková změna mnohem těžší, ne-li nemožná. Tento systém je nám známý. V politickém rozhodnutí občanů, ve volbách v roce 1946, zvítězila Komunistická strana Československa. Neďoubejme teď, jakým způsobem. V následujícím období diktatury proletariátu, který nastolila, sice fungovala lidová demokracie, konaly se volby do zastupitelských orgánů, ale vedoucí úloha KSČ byla dána zákonem, dokonce ústavním. Výsledek „demokratických“ voleb tak byl předem dán.
Ústavní princip jediné vedoucí politické strany dále prolínal do celého řízení státu: od orgánů státní správy po ředitele podniků, velitele armády, velitele i řadové členy policie, až po učitele škol a autoškol. Byl ovšem také základem řady kriminálních skutků, od popírání vedoucí úlohy až po rozvracení republiky a velezradu. Skutečně, „popírači“ vedoucí úlohy byli trestně stíháni a dostiženi. K likvidaci principu vedoucí úlohy KSČ bylo nutné v roce 1989 vyvolat kontrarevoluci.
Francie přijala pařížskou klimatickou dohodu, podepsanou v dubnu 2016. Hlavním vyjednavačem pařížské klimatické dohody byl tehdejší francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. A Francie v roce následujícím přijala zákon, který od velkých francouzských podniků vyžaduje, aby měly každý rok konkrétní plány, jak zamezit nepříznivým dopadům své činnosti na životní prostředí.
Města a nevládní organizace, které nyní žalují Total, ve svém udání uvádějí, že „...plány společnosti na ochranu klimatu nejsou dostatečně detailní, jsou naopak ‚jasně nedostačující‘ k tomu, aby Francie splnila své závazky z pařížské klimatické dohody,“ upřesňuje zpráva iHned. Obžaloba žádá, aby soudy vyhodnotily, zda jsou plány Totalu na snížení emisí efektivní. Hlavním cílem ale je zjistit, zda se text Pařížské dohody může vztahovat i na soukromé firmy. Požaduje proto od soudu, aby důkladně prošetřil plány Totalu bod po bodu. „Denně děláme takové kroky, abychom mohli předvídat, omezovat a přizpůsobovat se dopadům klimatických změn. Máme zodpovědnost vyvíjet tlak na velké producenty skleníkových plynů, aby šli příkladem," cituje iHned starostu města Grenoble Érica Piolle.
V něčem ho lze chápat. Města na sebe uvalují politické programy, předpisy, limity. Musejí je plnit, stejně jako předvolební programy zastupitelů a starostů či primátorů. Přijímají opatření v dopravě, tlačí na podniky, které město znečišťují.
To ale není případ Totalu. Žalují ho města z různých míst Francie i ze zámořských území, města od Grenoblu ve francouzských Alpách po La Posseidon v Indickém oceánu. Předmětem žaloby není překračování limitů znečištění ovzduší, ale to, že proti klimatické změně neplánuje dělat dost, nebo ne dost konkrétně. Žalovány jsou jeho podnikatelské plány a strategie. Města firmu žalují ne proto, že jim znečišťuje jejich města, ale že nedostatečně předpovídá „dopady klimatických změn“.
Velmi zajímavé bude sledovat proces, pokud k němu dojde, zejména argumenty obžaloby, důkazní řízení i obhajobu. Nedělejme si iluze o výsledku. Francouzský justiční systém už mnohokrát prokázal, že spíše než o hledání pravdy mu jde o hledání politické vůle.
A my z postkomunistické Evropy jasně pochopíme, k čemu má sloužit zákon o klimatické neutralitě.
