Vakcinace a zavádění covid-pasů většina lidí vítá jako jednu z možných cest návratu k normálnímu způsobu života. Evropa se ale vydává po jiné stezce.
Od počátku pandemie prohlašují nejvyšší představitelé EU, ale i např. OSN, že horší než covid je globální změna klimatu. A že proti covidu se musí nasadit zelené, udržitelné nástroje, které povedou ke snížení globálního oteplování. Mezi vyvedením EU z pandemické krize a uskutečněním Zeleného údělu je kladeno rovnítko. Na konci toho všeho má být Evropa na špici pokroku, a v ní šťastný, zdravý a prosperující občan.
Evropská komise nedávno představila Zelený pas, který jeho držiteli potvrdí odolnost vůči viru covid-19; prodělané očkování, nemoc nebo negativní test. Umožní mu například cestovat mezi státy. Tedy to, co ještě před 13 měsíci bylo základním atributem společné Evropy a jejího schengenského prostoru. Dnes se to tom hovoří jako o „výhodě“. Ani to by ještě nebylo nijak podezřelé, kdyby zavedení Zeleného pasu nebylo plně v kadenci již učiněných nebo připravovaných kroků v rámci Zeleného údělu.
Mezi prvními je kontrola produkce. Komunisté kdysi volili metodu třídního boje, vyvlastnění výrobních prostředků, plné kontroly finanční (podniky odváděly zhruba 90 % zisku jako daň a všechny odpisy) a plánování fyzické produkce, investic, nákupů i odbytu. EU přerozděluje prostřednictvím dodatečných daní a poplatků zatěžujících vybrané výroby a činnosti (energetiku, dopravu) a naopak dotováním jiných vybraných činností (obnovitelných zdrojů, elektromobility, aj.). Jmenovitých zákazů zatím není mnoho (žárovky, vysavače), ale některé jsou hospodářsky velmi citelné. Jednotlivé členské státy již stanovují termíny zákazu prodeje aut se spalovacími motory, další se nyní tohoto zákazu dožadují, jiné vyhlašují zákaz těžby a spalování uhlí. Evropská komise pracuje na „taxování“ výrob a činností, které budou udržitelné a které nikoliv. Kritéria nejsou ani ekonomická, dokonce ani ekologická. Například spalování biomasy je žádoucí, jaderná energetika nikoliv. Těm prvním se dostane dotací a podpory, těm druhým ani bankovního financování. Ke kontrole výroby mají sloužit příjmy ze společných dluhopisů, nových daní a nových poplatků (uhlíková cla, bankovní daně, aj.), jež na jedné straně určité produkty utlumí nebo zlikvidují, na straně druhé vytvoří zdroje pro dotování produkce žádoucí. Příznačné je třeba opatření, podle něhož budou vybírány podniky s potřebnou výrobou, jimž budou nahrazovány výdaje spojené s uhlíkovou daní (emisními povolenkami), aby svou produkci nestěhovaly mimo EU.
Má-li se ovšem kontrolovat produkce, je nutné kontrolovat spotřebu. Jde o to, aby se orientovala právě a pouze na podporované produkty. A obráceně, spotřebu je nutné regulovat právě proto, že se jedná o produkty podporované. Může se totiž stát, a nejspíše se to i stane, že vznikne jejich nedostatek. Buď bude jejich spotřeba podpořena příliš, nebo naopak jejich výroba dotována málo, v důsledku chyb v plánování nebo proto, že nebudou prostředky na její podporu. Nebo proto, že nebude dostatek vstupů – materiálu, energie, zaměstnanců, akumulátorů – pro dostatečnou produkci. V neposlední řadě je nutné kontrolovat spotřebu kvůli zamezení vzniku šedé ekonomiky a černého trhu s nedostatkovými produkty.
Opět i zde již náznaky této metody jsou. Například chytré rozvaděče elektrické energie. Regulují odběr spotřebitele podle bilance energie v síti, případně podle výhodnosti tarifu. Je to výborné a prospěšné, dokud je elektřiny relativní dostatek. Jestli ale nastanou výpadky v dodávkách, jestli dojde k odpojování spotřebičů v podnicích a domácnostech proti vůli spotřebitelů, lze očekávat, že lidé začnou tyto přístroje šidit nebo likvidovat.
Podpora elektromobilů zřejmě brzy narazí na nedostatek akumulátorů a dobíjecích stanic. Ale třeba také na politickou proklamaci „spravedlnosti“ zelené přestavby. Budou existovat domácnosti, které si drahý elektromobil ani při všech možných dotacích nebudou moci pořídit. Ale jiné si bez potíží pořídí elektromobilů, kolik bude zapotřebí, rovněž ovšem dotovaných. To není „spravedlivé“, a tak se zavede kontrola nákupu elektromobilů. Zaběhaná praxe už funguje pro parkování aut. Jedno za 700 Kč ročně, další za 12 tisíc. Firma za 25 tisíc. Ale parkovací místo zaručené nemá nikdo, podobně, jako nikdo nebude mít zaručené, že také elektromobil na příděl obdrží třeba do týdne.
Může dojít na regulaci spotřeby energie vůbec (měřitelnost ekologické stopy občana), k evidenci cestování (kvůli omezenosti nabídky dopravních prostředků, elektřiny pro jejich dobíjení, ekologické stopy při letecké dopravě nebo dopravě spalovacím mechanismem, apod.), spotřeby živočišných potravin (a jejich původu), spotřeby bavlněného oblečení z dovozu, atd... Kontroly spotřeby lze do značné míry docílit již zmíněným zákazem prodeje. Případně přídělovým systémem. Po vyčerpání přídělu může následovat buď úplný zákaz spotřeby, nebo prohibitivní daň z nadspotřeby.
Nebo, respektive zároveň, bude spotřeba regulována reklamou a propagandou. Ta bude přítomna vždy. Neboť tak, jako nelze regulovat produkci bez regulace spotřeby, nelze regulovat spotřebu bez dohledu nad názory, světonázorem a myšlením těch regulovaných. Což obnáší omezení přístupu k informacím (cenzuru), omezení shromažďování a svobody pohybu (cestování). A důslednou výchovu a školení.
To je tedy triáda, jejíž součástí či základem se může stát Zelený pas. Zavádět do něj postupně evidenci a kontrolu těch či oněch statků, pohybu, návštěv kulturních podniků nebo sportovních aktivit, je dnes technicky ten nejmenší problém. Nápadů, co by se všechno mělo hlídat, kontrolovat a zakázat už také z různých politických stran a těles vzešlo mnoho, stačí ale připomenout základní propagandistická hesla: ochrana klimatu, bezpečí, zdraví, sociální spravedlnost.
Máme snad dostatek historických zkušeností, abychom věděli, že tato cesta nepřinese ani pokrok, ani prosperitu, ani štěstí. Tak abychom do toho nevlezli znovu.
Psáno pro Mladou frontu Dnes, toto je trošku upravená, delší verze.
