Policie České republiky minulou sobotu a neděli prodělala rozsáhlou bezpečnostní akci. Na tisíci místech po celé zemi policisté kontrolovali dodržování nejvyšší povolené rychlosti. Na kontrolu rychlosti přiměřené nemají nástroje.
Hned po motorových vozidlech samotných je jejich rychlost druhým celoevropským společenským nepřítelem. Policie nejen naše, ale v celé Evropě povolené rychlosti důsledně kontroluje a jejich překročení tvrdě, fotograficky, kyberneticky automaticky trestá. Hlavním důvodem je to, že nepovolená rychlost je téměř jediný přestupek proti dopravním předpisům, který policie dokáže v běžném provozu efektivně pronásledovat. Většiny těch ostatních se dopátrá až při vyšetřování nehody.
Těch loni policie podle vlastních statistik vyšetřila 98 460, zhruba o tisícovku méně než v roce předcházejícím. Nejčastější příčinou v 69 % případů byl nesprávný způsob jízdy. A z těchto nesprávných způsobů jízdy nejčastěji šlo o nevěnování se řízení vozidla a nesprávné couvání nebo otáčení.
Nepřiměřená rychlost byla příčinou pouze z 15,4 procenta z celkového počtu nehod. Avšak nejvíce lidí, 180, z těchto příčin přišlo o život. I když je to fyzikálně celkem přirozené, vzhledem k té rychlosti, při které se nehody dějí, jistý důraz na kontrolu a trestání rychlosti by to ospravedlňovalo. I když nesprávný způsob jízdy měl loni na svědomí 167 životů, což byl druhý nejvyšší počet a ne zase o tolik nižší, než v případě rychlé jízdy.
Ale je tu ještě jedna podstatná věc. Přiměřená rychlost, která figuruje v policejních statistikách, není totéž, jako nejvyšší povolená rychlost. Například na dálnici je nejvyšší povolená 130 km/h, ale ruku na srdce, kolegové řidiči, skoro všichni víme, že se dá jet i sto šedesát, aniž bychom kohokoliv ohrozili nebo omezili. A naopak, v mlze nebo na sněhu je i osmdesátka nepřiměřeně rychlá. Řetězové dálniční havárie napovídají, že kdosi za ztížených podmínek jel 130 prostě proto, že se to smí, že až tam je limit. Podobně ve městě, kde platí nejvíce padesát, v úzkých uličkách nebo na sídlišti, kde parkují auta po obou stranách vozovky, dovádějí děti a ulici přebíhají psi, může být i třicet příliš. (No, ať mají radost.)
V tom je potíž plošně stanovovaných nejvyšších povolených rychlostí. Kromě nich totiž příslušný zákon obsahuje ještě dlouhou řadu omezení rychlosti. Zkráceně například: před přechodem smí jet řidič jen tak rychle, aby stačil zastavit vozidlo, když na přechod vstoupí chodec. Řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky, charakteru provozu, technickému stavu vozidla a svým schopnostem. Případně smí jet jen takovou rychlostí, aby stačil zastavit vozidlo na vzdálenost, na jakou má rozhled. Atd… Institut nejvyšší povolené rychlosti pak prakticky znemožňuje trestání nepřiměřené rychlosti v živém provozu. „Moje rychlost že byla nepřiměřená? Dokažte to!“
O nedodržení nejvyšší povolené rychlosti se v nehodovostních statistikách zkrátka nic nedočtete. Nejtragičtějšími příčinami nehod řidičů motorových vozidel s téměř pětinovým podílem na celkovém počtu zabitých v provozu bylo v roce 2022 nepřizpůsobení rychlosti dopravně technickému stavu vozovky. Dále přejetí do protisměru (16,3 % usmrcených osob) a nevěnování se řízení (14,1 % mrtvých).
Jistě lze souhlasit s tím, že místní omezení nejvyšší povolené rychlosti dopravní značkou úzce souvisí s rychlostí přiměřenou. Před zastávkou autobusů s přechodem pro chodce, nebo před vyústěním vedlejší silnice, ze které je mizerný rozhled, do hlavní. Podobně třeba před překážkou v cestě.
Bylo by úplně výborné, kdybychom svá auta dokázali provozovat „přiměřeně“. Ubylo by dopravního značení, mnohde už chaotického, ubylo by policejní šikany a hlavně nehod, zranění a smrťáků. To je ovšem stav ideální, a tedy nedosažitelný.
Na kontrolu rychlosti nejvýše povolené nelze rezignovat. Nesmí se z ní ale stát nábožné tažení. Tlaky na plošná omezování rychlosti nepřiměřeně sílí. Jedno nábožné tažení už mnoho týdnů táhne Prahou, omezuje dopravu na nejrušnější ulici v republice v době dopravní špičky a žádá plošné omezení rychlosti ve městě na 30 kilometrů v hodině. Pražský magistrát ustoupil násilí, když přislíbil s třicítkáři jednání. Že prý také založí společnou odbornou výzkumnou pracovní skupinu, aby požadavek společně posuzovali. Je to ztráta času a vyhozené peníze. Manifestanti prohlásili, že tažení potáhnou až do vítězného konce. To znamená bez ohledu na výsledky práce komise.
Podmínkou k jednání ze strany primátora Bohuslava Svobody bylo zastavení dalších demonstrací. Třicítkáři na to konto uspořádali další, v úterý 25. dubna. Jasný důkaz toho, jak na jakékoliv pokusy o dohodu zvysoka. Rychle to pochopili v Londýně, kde dva aktivisty za ochromení dopravy soud poslal do vězení. Jeden takový, který už dříve za to ve Velké Británii vyfasoval podmínku, utekl do Prahy a založil zde hnutí třicítkářů. Protože tady extremisté dostávají na své akce úřední povolení a policejní ochranu. Teď se chystají do Brna.
Takže nepropadejme iluzím. Komise v Praze vznikne, blokování dopravy neutichne, třicítka plošně bude a přiměřenost … co s ní? Snad zůstane alespoň v zákoně 361/2000 Sb. v platném znění o provozu na pozemních komunikacích. Jako nedosažitelný ideál.
