Mzdy rostou a produktivita práce mrzne u nuly

V letech 2015-2020 narostla produktivita přidané hodnoty na zaměstnance pouze o 10 %, ale mzdy stouply o 30 procent. Beze změn v tomto trendu se nemůžeme bavit o zvyšování životní úrovně českých zaměstnanců.

Vladimír Jiránek nakreslil kdysi fór: v tovární hale sedí babičky v dlouhé řadě za sebou, každá má zástěru, šátek a v ruce velikánský nůž. Z gumové hadice odkrajují tenké kroužky. Ředitel vysvětluje jakési delegaci: „Děláme těch těsněníček milion denně. Bez počítače bychom byli vyřízeni.“

Trochu by to dnes připomínalo tempo robotizace a zavádění IT do průmyslu. Podle různých průzkumů jde pomalu a v mnoha případech neefektivně. Ale je to nutnost, bez toho se české hospodářství nevymaní z vleklé nemoci, kdy mzdy rostou výrazně rychleji než produktivita práce a než přidaná hodnota.

Vypůjčíme si Jiránkův motiv k malé hře. Továrna zaměstnává, řekněme, 50 babiček. Pan ředitel získá kontrakt na další milion těsněníček. Má teď možnost buď zaměstnat dalších 50 babiček, nebo koupit drahý, ale výkonný automat z dovozu, který těch těsněníček zvládne i tři miliony. Babičky pošle do důchodu, nechá si jich 10 k obsluze. Budou přistrkávat stroji hadice a plynule odebírat krabice s těsněníčky do skladu. Ke stroji si pořídí dva strojaře středoškoláky a jednoho IT inženýra.

V prvním případě se s výrobními náklady na jedno těsněníčko nestane nic, zůstanou na, řekněme, 50 haléřích. Ve druhém případě klesnou na 20 haléřů, včetně finančních nákladů na investiční úvěr. Kromě jiných doprovodných událostí firmě stoupnou produktivita práce a marže, pravděpodobně i kvalita (sníží se zmetkovitost), stroj pracuje přesněji než babičky, takže každé těsněníčko bude mít na setinu milimetru přesné parametry.

Když se na věc podíváme „ve velkém“, firmy zřejmě ke druhé variantě přistupují jen výjimečně nebo váhavě. Mají k tomu řadu důvodů. Třeba příliš drahé investiční úvěry. Celkové náklady na pořízení stroje se jim ve srovnání s vyššími náklady mzdovými při přijetí více babiček nevyplatí. Zvláště, když těsněníčka exportují. Slabá koruna je pro to ideální, což vyniklo zejména po roce 2013, kdy státní banka držela uměle její kurs dole, tj. nad 27 Kč za euro. To byl pak dovoz drahého stroje už tuplem luxusní záležitost. Teď důvodem může být nejistota, kdy a jak se světová ekonomika vzpamatuje z prožitých otřesů a jak tedy půjdou těsněníčka na odbyt. Kdyby bylo nejhůře, může pan ředitel nějaké babičky propustit. Ale co si počne s drahým jednoúčelovým strojem? Ten do důchodu poslat nelze.

Pojďme ještě kousek dál. Tím novým zákazníkem je věhlasný maloobchodní řetězec. Těsněníčka potřebuje zabalená po deseti a s čárovým kódem. Pan ředitel má v sousedství chlapíka, jenž ve své garáži malou balicí linku provozuje, ten po takovém kšeftu hrábne všemi deseti. Prodá mu těsněníčka po 70 haléřích. Řetězec je od baliče odebírá za korunu za kus. Nebo si pan ředitel balicí linku sám pořídí a řetězci bude prodávat už finální produkt. Továrně stoupne přidaná hodnota, ale také opět marže a zřejmě i zisk.

A to je další postup, který se tuzemskému průmyslu moc nedaří: finalizovat produkci a prodávat ji přímo konečnému zákazníku.

Výsledkem je, že od roku 2008 v české ekonomice rostou mzdy rychleji než produktivita práce. Pravidelně přidávat babičkám bylo výhodnější, než kupovat stroje. Koeficient podílu HDP na odpracovanou hodinu vzrostl v letech 2001-2015 o 75 %, mzdy se zvýšily o 85 procent. V letech 2015 až 2019 koeficient podílu HDP/odpracovanou hodinu stoupl už jen o 10 %, mzdy se však zvýšily o 30 procent. Růst čistých mezd pokračoval ještě rychleji po roce 2020 zrušením superhrubé mzdy. Zde už také zafungoval pracovní trh, na kterém je od roku 2018 citelný nedostatek babiček, který po pandemii ještě zesílil a donutil ředitele zvyšovat mzdy rychleji, za současné inflace ještě rychleji. Mezi lety 2017-2020 růst mezd byl třikrát rychlejší než produktivita z přidané hodnoty. V letech 2020-2022 se k tomuto nemravnému a nezodpovědnému chování podniků přidal i český stát.

Ekonomický průšvih je nasnadě, i cesty, jak se z něj dostat.

Možná teď opravdu není vhodná doba na zásadní a drahé investice. Inovace ale dostupné jsou, podniky drží rekordně vysokou hotovost na účtech v bankách. Pan ředitel by třeba mohl dokoupit počítač. IT už dovedou nejen sledovat dodávky, skladové zásoby, expedici, vyřídit automaticky fakturaci a dohlédnout na včasné inkaso (platební morálku obchodních partnerů), ale také efektivně pomáhat při průzkumu trhu, individualizaci služeb jednotlivým zákazníkům, pomocí data-miningu sledovat konkurenci a včas upravit obchodní politiku, atd…

Z potíží může pomoci i vláda, pokud bude bránit mzdovému růstu. A také by si mohla koupit ten počítač. Za posledních 10 let se zvýšil počet státních zaměstnanců o 70 tisíc, ale nijak se nezlepšily služby, které stát svým občanům poskytuje. Stát je tak klasickým příkladem zaměstnávání stále více babiček.

Pointa z úvodu článku pak spočívá v jednoduchém důsledku: zvyšování mezd bez produktivity způsobí pouze inflační pohyb, tedy i růst cen a životních nákladů. Všimněme si například, že v 90. letech se česká ekonomika přibližovala výkonem ekonomikám vyspělých evropských zemí. Také kurs koruny posiloval. Po zavedení eura v roce 2001 začínal na 36 CZK/EUR, v roce 2008 se dostal k 25 korunám a od té doby prakticky stagnuje (pokud bychom vynechali intervence státní banky). Ona také do roku 2008 produktivita práce silně předbíhala před růstem mezd. 

P.S. Možná si teď říkáte, co pořád mám s těmi babičkami? Tak tedy podle ČSÚ: v letech 2015 až 2021 počet zaměstnaných ve věku 60-74 let vzrostl z 344 tisíc na 450 tisíc, i když počet těchto osob zůstal stejný, zhruba 1,9 milionu. Podíl této skupiny lidí na celkové zaměstnanosti tak poskočil z 18 na 24 procenta. Počet mladších osob do čtyřiceti let se snížil o 273,5 tisíce. Tož tak.