V Německu se loni vyrobilo nejvíce elektřiny v uhelných elektrárnách od roku 1990. To není výhra „klasických“ energetiků, ani prohra zastánců obnovitelných zdrojů, jak to bývá prezentováno v médiích. To je smutný důsledek státní politiky, která dříve či později poškodí obě strany, respektive všechny energetiky, a nejdříve a nadlouho spotřebitele.
Ekonom Miroslav Zajíček má pravdu, když v rozhovoru pro e15 tvrdí, že energetické firmy státní energetickou koncepci nepotřebují, ale nemá pravdu, když říká, že je to jen cár papíru. Každý takový dokument zcela jistě obsahuje ustanovení, že úkolem je zajistit bezpečnou dodávku kvalitní elektřiny za konkurenceschopné ceny.
A je to tak správné. Z širšího pohledu, zahrneme-li mezi energie elektřinu, teplo z centrálních zdrojů (zejména ve velkoměstech) a vodu, se tyto produkty pohybují na hranici mezi komerčním zbožím a veřejnou službou. U obecní studny, později vodárny a vodovodu, o tom snad není pochyb (ty vyvolává až privatizace vody v obecní studni). Elektřina má dnes tak rozsáhlý význam a společnost je na ní natolik ekonomicky, společensky i bezpečnostně závislá, že důsledky jejího nedostatku jsou nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným zbožím. Podobně je tomu u spotřebitelů tepla z centrálních zdrojů, zejména ve velkoměstech.
Už výše citované cíle státní energetické politiky v sobě obsahují dost starostí, aby byly naplňovány. Když se k tomu přimíchají další - ať politické, podnikatelské a jiné cíle - začne se honit moc zajíců naráz a ty nejdůležitější, kvůli kterým se vyhrávají volby, proklouznou všem mezi prsty. Například politické rozhodnutí v Německu (když už jsme jím začali) zastavit jaderné elektrárny a vsadit na OZE bylo doplněno rozhodnutím podnikatelským, že návratnost investice do OZE, která by se normálně počítala na 20 až 25 let (tedy podobně, jako u jaderné elektrárny), nesmí být delší než 15 let (u nás dočasně prosazeno 7 let). Výsledek? Elektřina přestává být za konkurenceschopné ceny. S její bezpečností a kvalitou (v energetice to znamená spolehlivost dodávek bez výkyvů frekvence a napětí) to také někdy může být na štíru. Kolikrát nám hrozil black-out v důsledku neřízených přeshraničních přetoků přebytečné elektřiny?
Politické rozhodnutí tuzemské, zda těžit nebo netěžit, pálit nebo nepálit hnědé uhlí, bude také mít zajímavé dopady do státní energetické koncepce (jakékoliv, i té zastaralé). Co se kupříkladu stane, až vystydnou teplovody do Prahy? Zavedeme si lokální topeniště? A na Ostravsko si budeme jezdit regenerovat plíce? (Zajímavá příležitost, jak ekonomicky nahradit tamní hutní průmysl, až se odstěhuje do konkurenceschopnějších krajin.)
Na obnovitelné zdroje v Německu doplatily domácnosti příspěvky (velké firmy jsou osvobozeny) loni v celkové výši 21,8 mld. EUR (599 mld. Kč), uvádí tuzemské noviny. To je pro čtyřčlennou německou domácnost 220 eur, tedy zhruba 6000 Kč ročně. To je nejvíce v historii Německa a tamní vládu to vede k úpravám energetické politiky. V Česku loni doplatky na OZE dosáhly 44 mld. Kč, což v přepočtu vychází na průměrnou českou domácnost (2,8 osoby) na zhruba 12 076 Kč. Největším společensko-politickým problémem nové české vlády, hrozícím rozpadem koalice, jsou církevní restituce, jež ve svém souhrnu představují pouhý zlomek restitucí do OZE, které však nikdo nikomu neukradl.
Nepřeji si proto nic jiného, než aby státní energetická koncepce nebyla cárem papíru. Aby se soukromé firmy mohly podle ní spolehlivě orientovat a nemusely zastavovat nové elektrárny dříve, než je spustí. Abychom měli kvalitní, bezpečnou energii za konkurenceschopné ceny.
