Hospody, které nekrachují

Hospod prý valem ubývá, hlavně na venkově. A bude prý ubývat ještě valeji po zvýšení daně z přidané hodnoty (DPH) na pivo. Jenže to závisí na tom, na čem závisí hospoda.

Jezdívám do jedné vesničky, ukryté v hlubokém údolí potůčku, jenž je přítokem řeky Svitavy. Potoční řadová, řekl by urbanista. A na březích toho potůčku kvete nejen rozrazil (v originále na březích řeky Svratky, já vím, pane Nezvale, ale jsme stále v tom regionu), tedy kvete tam také hospůdka, jež má otevříno v pátek a v neděli. Jinak ne. Když náhodou někdy paní hostinská nemůže, rozhlásí se to místním rozhlasem.

Úplně to stačí k tomu, aby se v hospůdce v pátek sešla mládež, která pracuje a studuje přes týden „ve městě“ a na sobotu neděli jezdí domů nebo k dědovi a babičce. V neděli mladí odjedou a hospodu ovládnou dědové a babičky. I pan starosta se často zastaví. Probírají se ti mladí, ale také změny ordinačních hodin, co na co zabírá, kdo co nového postavil nebo opravil, kde co nebo koho sehnat, co byste vy potřebovali opravit nebo postavit, kdo to umí a pomůže vám s tím. Účastním se obou těchto seancí a už mnohokrát jsem položil na stůl klíče od branky do zahrádky. Za pár týdnů jsem přijel, klíč našel ve schránce a na zahrádce pokáceno, vyčištěno, zasazeno či opraveno, jak domluveno, a ani jediné jablko ze stromu nechybělo. Rybízy nám totiž neožírá místní všeuměl pan soused Duchoslav, ale jelínek osmerák, už jsme ho přitom přistihli. Myslel si, že nejsme doma, ale to se spletl. Vyjela po něm moje žena a myslím, že už nepřijde.

Říkáte si: No jo, venkov. Tedy vězte, že podobnou hospůdku máme také u nás na pražském sídlišti. Ta má otevřeno denně, ale až v podvečer. Což zase úplně stačí k tomu, abychom tam probrali, co den dal a vzal, a jinak v zásadě totéž, co v té vysočinské vesničce. Jenže se také fotříci pravidelně každou sobotu ráno scházejí na místním hřišti, aby si v zimě s tenisákem zahráli hokej, v létě fotbálek. Domluví si společně pronájem kurtů a jdou si takhle ve čtvrtek pinknout tenis. O víkendu se kluci domluví a vyrazí na ryby. Pravidelně, většinou ve čtvrtek, to schytám já za své komentáře. Ale také obdržím dobré rady, o čem by se v tom Světě hospodářství mělo napsat. Hlavně pravdu. Když něco nevím z nějaké odbornosti, dostane se mi potřebných znalostí, nebo se někdo někoho zeptá a dá mi vědět. Kromě rybářů a sportovců tu máme také pejskaře a morčatáře, motorkáře a kolaře, malíře pokojů, elektrikáře s kulatým razítkem, osmkrát certifikovaného stavebního inženýra, kadeřnici, zdravotní sestřičku, účetního a daňového poradce s vlastním softwarem, zubní laborantku, pravicového extrémistu, kulturistu, umrmlaného důchodce, učitelku z mateřské školky, učitelku ze základní školky, profesora tělocviku ze střední školky, profesora filosofie z vysoké školky, středového levičáka, profesionálního uklízečku, likvidátora pojišťovny už bez razítka, obchodního ředitele, provozního ředitele, garážmistra, beznohého hokejistu paralympionika, flétnistu, přistěhovalce ze Slovenska, přistěhovalce z Ukrajiny, tři Moravce, a tak dále…

S jídlem se to řeší tak, že spolustolovníci „něco přinesou“. Hostinský zařídil mikrovlnnou troubu, elektrickou horkovzdušnou troubu, dvouplotýnkový vařič a remosku. Tak se něco upeče, ugriluje nebo už hotového ohřeje. Jednou ty, příště já. A někdy taky něco ulověj. Ale to jen vzácně, protože ten nejlepší rybář ty nejkrásnější úlovky zase pouští zpátky do vody.

Co je ale důležité. Žádná hokejová ani fotbálková liga, tenisový turnaj, vědecké kolokvium nebo soutěž v špikách by neexistovaly, kdyby nebylo té hospůdky, zřízené z kočárkárny jednoho paneláku. A platí to i obráceně.

Jak už jsem naznačil, není to jen pánský klub, chodí sem i dámy, manželky, kamarádky a pejskové. Takže se tu plká, probírá a řeší kdeco.

Jediné, co jsme zatím fakt neřešili, je ta DPH na to pivo.

Psáno pro deník Svět hospodářství