Mám paměť děravou, ale i tak občas něco nahmátnu. Například když v roce 2002 prodávalo Hlavní město Praha svůj vodárenský podnik společnosti Vivendi Water (dnes Veolia), obě strany slibovaly, že ceny vodného a stočného budou růst jen o inflaci. Hned následujícího roku byla mírná deflace, vodné a stočné zdražilo zhruba o 2 procenta, v roce dalším o 7,4 procenta.
Za léta 2000 až 2012 vychází Veolii, provozovateli Pražských vodovodů a kanalizací (PVK), kumulovaný zisk 5,3 mld. Kč, zatímco vlastník infrastruktury Pražská vodárenská společnost (PVS), firma Hlavního města Prahy, vydělal za stejnou dobu 151,4 milionu korun. Tento proklatě dobročinný podnik teď bude stavět čističku za nějakých 7 miliard korun. Vodné a stočné v Praze stouplo od roku 2002 na dvojnásobek. Od roku 1990 na pětadevadesátinásobek. Spotřeba vody klesla na polovinu.
A tak Praha nedávno koupila Pražskou plynárenskou, aby získala kontrolu nad cenou energie (alespoň jedné z mnoha), udržela ji na sociálně únosné hladině a přitom i trochu vydělávala. Záhy se však město rozhodlo ponechat si plynárenskou infrastrukturu a obchodní část prodat soukromému obchodníku. Inu, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
I vyšlo v těchto dnech nařízení od císaře Brusela, že když je energie tak drahá, státy musejí šetřit. Mělo by se to zařídit tak, aby se investice do úspor spotřebitelům vrátily právě těmito úsporami. Teplárny už několik let tvrdí, že když klesne spotřeba tepla, bude se muset zdražovat, aby se mohla udržovat infrastruktura. To známe. No, ale když Brusel tvrdí, že ušetříme…
Podle onoho nařízení by celková spotřeba energie v Evropě měla do roku 2020 klesnout o 20 procent. Hospodářské noviny citují ministerstvo průmyslu a obchodu, které soudí, že to bude stát 180 miliard korun, a citují také iniciativu Šance pro budovy, která náklady na dosažení cílových úspor odhaduje na 350 miliard korun a tvrdí, že jinde než na budovách pro bydlení se takové úspory energie dosahovat nepodaří. Z celkových nákladů by sto miliard pokryly dotace, 250 mld. Kč by investovali sami spotřebitelé. MPO upozorňuje: „Zkušenosti z Česka ukazují, že motivace konečného spotřebitele k realizaci opatření vyžaduje investiční podporu, která mu zajistí dostatečně krátkou dobu návratnosti investice.“ Svatá pravda, vždyť tímto systémem jsou dotovány všechny průmyslové investice, včetně OZE. Pokud by to spotřebitelé nestihli, dostanou povinnost investovat do úspor dodavatelé energií, zvažuje MPO. Ti by ale museli své energie zdražit. Aby pokryli vyšší investice při snížení prodejů svých energetických produktů.
350 miliard korun je zhruba tolik, kolik bylo utopeno po privatizaci v Konsolidační bance, později agentuře, ale jen polovina toho, kolik padne na dotace do OZE. Že by něco z toho kryl státní rozpočet bývá dáváno v novinách jako útěcha, ale je to klam. O to méně bude na důchody, o to více se „zpřísní“ sociální dávky, o to méně půjde na aktivní politiku zaměstnanosti a na vzdělání našich dětí či na podporu vědy a výzkumu, o to hůře se bude jezdit po silnicích, sníží se nemocenská a vzrostou počty a platy státních úředníků.
Spotřebitelé za posledních 20 let třikrát měnili kotle. Nejdříve instalovali elektrické, později plynové, teď si dávají úsporné a ekologické. Vždy s nějakou dotací. Kolik ušetřili? Budou i naše děti zahřívat svým dechem vůl a osel?
Navrhuji přijmout jiný celoevropský závazek. Mohl by se jmenovat třeba Pražský protokol. Do 20 let snížit celkové konečné výdaje spotřebitelů za energie na úroveň o 20 % nižší než byla před 20 lety. Kontrolní bod: do roku 2020 zlevnit energii na úroveň, jaká byla loni v USA.
