Metody, jak přimět obyvatele konat či strpět nepříjemnosti, nebo odevzdat podstatnou část osobní svobody s oddaností či dokonce nadšením, jsou shodné. Nesejde na tom, zda se jedná o boj s nákazou nebo proti špatnému počasí.
Situace svádí ke srovnání, co vše se teď nedělá, nesmí dělat nebo naopak dělat musí, s tím, jak by si to přáli klimaaktivisté (dále: KA). Na sociálních sítích se skutečně podobné věci dají číst a je zbytečné tlouci prázdnou slámu.
Srovnání si naopak zaslouží metody, jaké KA používají k nátlaku na politiky a veřejnost, s tím, co jsme doposud zažili a co zažíváme s koronavirem. Ten byl ohlášen v prosinci v Číně. Bylo to daleko a moc se o nemoci nevědělo, takže kromě vědců, lékařů a dalších odborníků ta záležitost nikoho příliš neznepokojovala. Až když nemoc covid-19 dorazila do Evropy (a dostala jméno), až když se přiblížila nadosah, začala být pro zdejší obyvatelstvo zajímavou. Vlády informovaly, varovaly, vydávaly doporučení. Někdo je poslechl, někdo měl vlastní hlavu. Když byly nákazy a oběti na životech hlášeny v sousedních zemích, stala se nemoc covid-19 vážnou a vlády začaly zakazovat a nařizovat. Nejen to, obyvatelé začali vlády poslouchat a respektovat. Ze solidarity, z loajality i ze strachu o zdraví své a svých bližních. To není kritika, jen konstatování, tak to prostě chodí.
Strach z možných tvrdých postihů, které v podmínkách výjimečného stavu může stát neposlušným uštědřit, není, myslím, ten hlavní motiv, proč například když česká vláda nařídí povinné nošení roušek přes ústa, aniž by zajistila jejich existenci, je lidé sami začali vyrábět pro sebe i pro druhé. Příkladů altruismu je dlouhá řada a je za ním také řada různých emocí. Jen je probudit.
Globální oteplování mělo už počátkem tohoto století smést z povrchu zemského několik tichomořských ostrovů. Zasedly konference, státy přijaly závazky, ale ostrovy byly trochu daleko a trochu nedůležité. Oxidu uhličitého přibývá a ostrovy jsou stále nad vodou. Bylo tedy zapotřebí katastrofu přiblížit civilizovanému světu. Takže kdekterá náboženská válka se stala důsledkem oteplování. Každý překonaný teplotní rekord, každá povodeň, fujavice nebo požár je nyní důsledkem globální změny klimatu.
K hybným emocím patří nenávist a pocit viny. KA tedy vedly kampaň proti „uhlobaronům“. Trochu prudší déšť byl „platbou“ za jejich zisky z těžby uhlí. Jedna z renomovaných neziskových organizací svého času vypočítávala, kolik si za tunu ropy námi nakoupenou v Rusku může Putin postavit tanků, jimiž pak válcuje nebohou Ukrajinu. Za všechny oběti asijských a afrických válek může náš vyspělý hlad po ropě a uhlí. Nenávist našla svůj projev i v případě covidu-19. V zahraničí i u nás byly zaznamenány útoky místních obyvatel proti cizincům s tím, že to cizinci do země nemoc zavlekli. Zatímco však tato nenávist je odsouzeníhodná a také se jí veřejného odsouzení dostává, třídní nenávist v případě změny klimatu a později nenávist mezigenerační, rozpoutaná poté, co ta třídní příliš nezabrala, je plně akceptována. Propagují ji, kromě jiných, i tuzemští Pátci pro budoucnost, poukazujíce na to, že starší generace „...se chová, jak se chová, a proto je čas vyvolat paniku“.
Nejsilnější motivací k akci je ale osvědčený strach, jak se prokázalo při pandemii nemoci covid-19. Její oběti jsou reálné, oběti globální změny klimatu, ale také např. spalovacích motorů, si KA museli vymyslet. Organizace Greenpeace prezentuje zcela vážně, kolik lidí ročně zabije ta která tepelná elektrárna. Studie zadává vlastním zaměstnancům, vstupní data získává kdoví jak a metodika je neurčitá. Jisté však je, že ona vraždící elektrárna splňuje s velkou rezervou všechny limity vypouštění škodlivých látek do ovzduší, které stanovila Světová zdravotnická organizace (WHO) jako koncentrace neškodné ani při dlouhodobém vystavení člověka jejich vlivu. Taktikou strachu je i loňská celosvětová kampaň „zbývá posledních 12 let...“
V polovině března publikoval Petr Doubravský, mluvčí Pátků pro budoucnost, v Lidových novinách článek o vládní Uhelné komisi. Mimo jiné zde stojí: „Víc než příslib naděje v existující budoucnost a lepší životní prostředí je pro nás Uhelná komise příslibem zrady. Zrady na těch, kteří budoucí hrůzy zažijí na vlastní kůži, lidí, kteří budou dál předčasně umírat kvůli toxickému znečištění ovzduší...“ To, že se uhlí nezakáže těžit a spalovat hned, je „zrada“, příčina „budoucí hrůzy“ a následné hromadné smrti. Podobně neuposlechnout nařízení vlády, nenosit roušku a nedržet karanténu je zrada. Šíření nemoci je hrůza a hrozná bude i hromadná smrt.
V květnu loňského roku městská část Praha 7 s největší plochou městské zeleně, ze tří stran obtékaná řekou, s nejstabilnějším klimatem ve městě a s prosperující zoologickou a botanickou zahradou na svému území vyhlásila stav klimatické nouze. Celkem, podle Wikipedie, loni vyhlásily stav klimatické nouze 1302 úřady ve 25 zemích, včetně EU.
Co znamená „stav klimatické nouze“ není přesně definováno, ale že je to nebezpečná hříčka se skutečným „stavem nouze“, který je naopak velmi přesně vymezen a jenž znamená především zásadní omezení lidských práv a občanských svobod, bylo jasné už tehdy. Za nynějšího skutečného stavu nouze vyhlášeného v ohrožení národního zdraví je to ještě zřejmější. Česká vláda ještě zdaleka nevyužila všechny možnosti, které jí tento mimořádný stav dává, ale nepochybujme o tom, že do režimu prakticky diktatury nás chtějí dovést KA. A zatímco pandemie koronaviru dříve či později opadne, klima se bude měnit neustále...
