Uhelná komise navrhla rok 2038 pro ukončení využívání uhlí v ČR. Mladí ekologisté to prohlásili za zradu, zástupci Greenpeace a Hnutí Duha, dosazení tam předsedou komise ministrem životního prostředí, Uhelnou komisi opustili.
Ostatní členové většinou říkají, že to datum je kompromis. Kompromis, ale mezi čím?
V jednání byly ještě roky 2033 a 2043. O pět let dříve a o pět let později. Za pět let se v této zemi nestihne schválit stavba bytového domu. Už 10 let se instalovaný výkon fotovoltaických elektráren drží na 2000 MW a podpora obnovitelných zdrojů za tou dobu přesáhla dvojnásobek odhadovaných nákladů na výstavbu nové jaderné elektrárny.
Ale nechme satiry. „V podstatě 2033 by bylo pozdě, protože k tomu, abychom dostáli závazkům, které plynou z Pařížské dohody, tak bychom potřebovali začít zavírat uhelné elektrárny co nejdříve,“ vysvětlila Marika Volfová z hnutí Limity jsme my. Připomíná tím závazek vytvořit do roku 2050 Evropskou unii uhlíkově neutrální. Ukončení spalování uhlí po roce 2030 aktivistům připadá málo ambiciózní, ostatně jako celá Pařížská dohoda.
Jeden ambiciózní plán už EU vytvořila. Nazýval se Lisabonská strategie a podle ní do roku 2010 měla být EU nejdynamičtější, nejkonkurenceschopnější, nejpracovitější a nejsociálnější ekonomikou na světě. O této strategii pak bylo slyšet ještě jednou, když se cíl posunul na rok 2020.
U Pařížské dohody zřejmě k podobnému vyšumění nedojde, protože to je globální agenda, ne jen evropská. Ale že postupy budou muset být kompromisní, je jasné už nyní. Naznačuje to mj. nedávno vydaná studie McKinsey, která cestu k uhlíkové neutralitě popisuje jako schůdnou, ale připomíná, že např. bude nutné změnit stavební předpisy, aby se dalo postavit dostatek větrných elektráren. (Ministerstvo životního prostředí a oborové organizace už teď vedou spory o pozemcích pro sluneční elektrárny.) Nebo že některé energeticky vysoce náročné průmyslové obory budou muset být omezeny v kapacitách, nebo ukončeny (v EU) kvůli dosažení uhlíkové neutrality (EU).
Česká vláda nyní přijala nařízení, ve kterém navrhuje za letošní rok vyplatit 2,4 až 3,7 mld. Kč firmám, u kterých je značné riziko takzvaného úniku uhlíku v důsledku promítnutí nákladů spojených s emisemi skleníkových plynů do cen elektřiny. To znamená, že některé firmy v určitých průmyslových oborech mají vysokou spotřebu elektřiny z technologických důvodů. Elektřina by pro ně byla moc drahá, protože elektrárenské podniky platí příliš mnoho za uhlíkové povolenky. Tak spotřebitelům této drahé elektřiny chce vláda ulehčit. Únikem uhlíku se míní situace, kdy bude energeticky náročná výroba přesunuta z EU do zemí, kde uhlík není pod kontrolou a elektřina je levnější. V konečném výsledku by pak celosvětově emise skleníkových plynů neklesaly, ale naopak rostly.
Kompenzace drahé elektřiny mají řadu parametrů, ale v principu jsou ve shodě s příslušnými předpisy o obchodování s povolenkami i s poskytování státní podpory. Vtip je v tom, že v odvětvích, která by se podpory mohla dožadovat, jen v ČR působí 3800 společností. Typicky se jedná o ocelářské provozy, hutnictví neželezných kovů, výrobu některých chemických produktů, cementárny, aj. Tak se přidal další parametr (spotřeba elektřiny za rok), které počet subjektů způsobilých získat kompenzaci omezuje na sto a celkovou výši subvencí na již zmíněných 2,4 miliardy korun. Celková výše kompenzací v letech 2020 až 2030 se má pohybovat mezi 34 až 41 miliardou korun.
„Tyto peníze budou v konečné fázi vybrány od domácností, jedinců, prostřednictvím cen výrobků a služeb. Je nutné si však uvědomit, že nejde o částku konečnou, protože Česká republika přijala konkrétní závazek, jak bude emise CO2 snižovat. To znamená, že pokud část průmyslu, byť z oprávněných technologických důvodů, své emise CO2 nebude dále snižovat, o to víc se budou muset snažit jiná odvětví,“ napsal Josef Hodboď v komentáři k nařízení vlády pro server TZB-info.
Tak si to shrňme, jak by řekl major Kalaš. Emisní povolenky byly vynalezeny v roce 2005. Do té doby si mohl kterýkoliv podnik vyrábět cokoli užitečného, pokud plnil závazné normy, limity a zákony, měl odbyt na trhu a technologicky a nákladově stačil konkurenci. Po roce 2005 přistoupila další podmínka, že si musí koupit povolenku, což je specifická forma uhlíkové daně v proměnlivé výši (podle ceny povolenky), a ta je příjmem státního rozpočtu. Stoupne-li cena povolenky (daně) nad únosnou mez, některé vybrané podniky v některých vybraných oborech (vybírá Evropská rada) si může vyžádat od státu kompenzace, aby jeho výroba nebyla ukončena nebo vystěhována z Evropy, protože je pro něj elektřina v důsledku drahých povolenek příliš drahá. Proces žádání a získávání státních kompenzací má v sobě nejen korupční potenciál, jak připouští i studie RIA k vládnímu nařízení, ale i značný politický potenciál, neboť parametry pro udílení podpor se mohou měnit dle politické libosti. Nebo podle libosti firem, které potřebují drobátko ulevit od konkurence. Nebo podle toho, kde bude vhodné podpořit nebo potlačit spotřebu. Protože, jak známe z ekonomie socialismu, řízení výroby není možné bez regulace spotřeby.
V někdejší plánované ekonomice státní podniky (jiné nebyly) odváděly na daních 90 % zisku (po perestrojce 75 %) a všechny odpisy do státního rozpočtu. Na investice vyvářely plány a na ty, po schválení stranou a vládou, obdržely zpátky z rozpočtu peníze.
Na tom jsme se sice v Paříži vůbec nedohodli, ale kdo se bude ptát, že?
psáno pro Mladou frontu Dnes
