Ve srovnání s dobou předlistopadovou se životní prostředí výrazně zlepšilo, píše prof. Bedřich Moldan v Lidových novinách (Nesmíme být spokojeni, středa 12. listopadu 2014). Věnuje tomuto tématu dvě třetiny svého článku, což je na ekologického aktivistu v tuzemsku v současné době mimořádně příznivý poměr. Jsme však environmentálně zaostalí, soudí B. Moldan.
Vím, že na profesora a doktora přírodních věd, prvního ministra životního prostředí v našem státě, může být označení „aktivista“ docela silné. Nechci zapomínat, že to byl on, kdo systémovou ochranu životního prostředí do základů vlády nově vznikajícího demokratického státu položil, a nebylo to snadné ani samozřejmé.
Ale docela nedávno na stránkách téhož listu zveřejnil své provolání za přísnější a rychlejší opatření na ochranu klimatu, jež si nezadalo s výstupem klimatických aktivistů Pan Ki-muna a Leonarda DiCapria (Šance zapsat se do historie, LN 21. října 2014). V tomto článku, vydaném na podporu přijetí nejpřísnějších pravidel pro snižování skleníkových plynů, zvyšování energetické účinnosti a podílu obnovitelných zdrojů, které Evropská komise navrhovala, mj. napsal: „Obnovitelné zdroje mají u nás špatný zvuk kvůli nešťastnému vývoji s fotovoltaikou, ale měli bychom rozlišovat: nemohou za to obnovitelné zdroje samotné, které jsou zcela jistě naopak základním předpokladem nové perspektivní energetiky, ale neodpovědná práce lobbistů, politiků a dalších. Pokud bude politická vůle, je pro nás cíl splnitelný.“ A o něco dále: „Hlavním přínosem závazných cílů úspor a obnovitelných zdrojů je především dlouhodobá jistota pro investory, která snižuje rizika a náklady financování potřebných opatření.“ To je, pan profesor promine, typický aktivistický přístup. Bez lobbistů a politiků by nebylo „politické vůle“ nařídit spotřebitelům povinné odkupy drahé energie z OZE. Dlouhodobá jistota pro investory bez rizik skutečně nastala. Pro spotřebitele nastala jistota vysokých nákladů a efekt pro klima zůstal velmi nejistý.
V aktuální stati Nesmíme být spokojeni B. Moldan zahajuje poslední, apelativní část textu větou: „Stav našeho životního prostředí však v pořádku zdaleka není, po roce 2000 se situace sice ve většině parametrů postupně lepší, ale velmi pomalu. /…/ Ostravsko patří k oblastem s nejvíce znečištěným ovzduším v Evropě, v míře využití odpadů jsme na tom špatně, stav naší zemědělské krajiny je nedobrý. /…/ Bohužel však k tomu přispívají i další faktory, jako je stále – zejména ve srovnání s vyspělou Evropou – nízká úroveň environmentálního uvědomění.“
Autor nepřipouští, že výdaje na ochranu životního prostředí soukromé i veřejné sféry jsou i u nás na hranici možného, jsou vyšší, než je průměr v EU, a že Česká republika své závazky stvrzené v rámci závazků EU plní. Má pravdu, zlepšování kvality ovzduší jde pomaleji než prvních deset let po Listopadu, ale to je přirozené. Je samozřejmě možné vyvlastnit ostravské hutě a zastavit je, vyvlastnit uhelné doly a tepelné elektrárny a zastavit je a tím výrazně a hned zlepšit ovzduší. Je ale také možné sledovat postup vědeckého poznání a technologického vývoje: identifikovat zdroje, navrhnout řešení a postupně je uskutečňovat. Například Arcelor Mittal teď investuje do snížení emisí prachu téměř 2,5 miliardy korun. Chvíli potrvá, než se zařízení navrhne a postaví, chvíli potrvá, než se z takové investice podnik vzpamatuje.
Řešení teď a hned prosazují radikální nevládní organizace. Ve svých článcích připomínají, že za ropu a plyn zaplatíme do Ruska částku, za kterou si Putin může postavit čtyři tanky a poslat je proti Ukrajině. Řešení? Totálně bezuhlíkatá ekonomika. A podávají to tak, jako by už letos v zimě…
Deset let se v této zemi diskutuje o energetickém využívání odpadů, o zákazu skládkování, neustále roste podíl odpadu tříděného občany, neustále se zpřísňují předpisy, neustále se zlepšuje kvalita vody i vzduchu i lesů. Co je tedy, podle prof. Moldana, ona „nízká úroveň environmentálního uvědomění“?
„Principiální diskuse chybí“, píše B. Moldan. „Například v otázce změny klimatu a chápání jejích člověkem vyvolaných příčin patří Česká republika mezi velmi zaostalé země.“ Jenže právě změna klimatu (dříve oteplování) a člověkem vyvolané příčiny je principiální diskusí, která je v ČR vedena velmi živě. Deset let se principiálně a velmi živě diskutuje o ochraně přírody na Šumavě. Deset let se principiálně a velmi živě diskutuje o státní energetické koncepci, o splavnění Labe, o trasování a výstavbě dálnic D8, D3, R35, o dopravě v Praze, o letišti v Odolenově Vodě, o geneticky manipulovaných potravinách a monokulturách energetických plodin…
V čem konkrétně jsme environmentálně zaostalí, neuvědomělí? O čem ještě principiální diskuse chybí? Floskule jsou oblíbeným slohovým útvarem aktivistů. A já doufám, že ekolog pan profesor Moldan jen neřekl všechno.
