Pokud svět zůstane takový, jaký byl, čeká nás opakování nepříjemností, které si nyní zažíváme. Pokud dojde na hluboké systémové změny, odkud kam povedou?
Je to správné, že se odborníci na různé vědy a státníci už teď snaží promýšlet, co a jak dál, až epidemie nemoci covid-19 pomine. Z toho, co zatím stačili říci nahlas, lze usoudit na formování dvou názorových skupin. Podle jedné pandemie svět nezmění. Dokládají to historickými zkušenostmi. Druzí naopak tvrdí, že nastane hluboká, systémová reorganizace společnosti.
Nesuďme nyní, kdo má více pravdy a zvažme rizika. Pokud svět zůstane takový, jaký byl, čeká nás opakování nepříjemností, které si nyní zažíváme. Pokud dojde na hluboké systémové změny, odkud kam povedou?
Jednou ze zamýšlených je v Evropské unii Green Deal, Zelený úděl. Vytvoření uhlíkově neutrálního kontinentu do roku 2050. To představuje úplnou změnu ekonomického systému, změnu životního stylu, zvýšení životní úrovně každému a to vše ve jménu zachování přírody a planety. Tento politický program mohl vypadat zajímavě a lákavě loni v červenci, když byl představen. Jenže přišel první strašidelný krok: návrh zákona o uhlíkové neutralitě, který byl předložen na počátku koronavirové krize. Tento zákon totiž mj. kodifikuje vedoucí úlohu klimaaktivistických stran bez ohledu na to, jak dopadnou jakékoliv příští „svobodné“ volby nejen do Evropského parlamentu, ale prakticky i do parlamentů všech členských zemí.
Dalším bodem Zeleného údělu má být zřejmě destabilizace elektroenergetické soustavy likvidací regulovatelných zdrojů – uhelných a jaderných elektráren. Mají je nahradit zdroje obnovitelné (OZE), případně zdroje na zemní plyn. Představme si nějaký výkyv počasí, třeba že na většině evropského území bude týden téměř bezvětří. Mimochodem, to už se jedné zimy stalo. Za jakých podmínek sem tradičně velkorysé Rusko dodá nenadále zvýšené objednávky plynu? Za další „Krym“? Český ústup od uhlí počítá v jedné variantě i s dovozem elektřiny. Ale odkud? Bude-li jí v okolních zemích také nedostatek, nikdo nám elektřinu neprodá. Ona i v našem energetickém zákonu je klauzule, že v případě ohrožení státu, při živelné pohromě apod. vláda může zakázat export elektřiny. Tak, jako zakázala vývoz roušek a ostatního zdravotnického materiálu, dokonce zakázala prodej roušek a respirátorů vlastním obyvatelům, kterým zároveň nošení roušek přikázala. Boj o ně se vedl a někde stále vede celosvětově. Zelený úděl má ovšem změnit i veškerou ekonomiku, průmysl, zemědělství, i finančnictví. Skutečně, komerční banky by měly půjčovat peníze jen podnikům vyrábějícím „udržitelné“ produkty, respektive těm ostatním půjčovat za nevýhodných podmínek. To znamená, že by se z Evropy postupně stáhly energeticky náročné nebo přímo „špinavé“ obory: hutnictví, chemický průmysl, výroba některých stavebních hmot, část zemědělství, automobilový průmysl, apod. Tyto výroby se přesunou do zemí, které si vytyčí jiný úděl, například zvyšovat životní úroveň svých obyvatel či posilovat soběstačnost. Klimaneutrální Evropa tak ztratí kontrolu nad tím, za jakých ekologických parametrů se tam vyrábí a o kolik tedy přibývá CO2 v atmosféře. Stane se závislou na importu řady důležitých výrobků z těchto zemí. Dalším bodem Zeleného údělu je zatížení dovozu „neudržitelných“ výrobků „uhlíkovým clem“. Pro obyvatele se řada dnes běžných spotřebních výrobků buď vytratí z trhu, nebo bude luxusně drahá.
V dnešních Lidových novinách (8.4.) předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová popsala investiční strategii EU na obnovu evropského hospodářství po pandemické krizi. „Prostředky z našeho příštího rozpočtu musíme investovat inteligentním a udržitelným způsobem. /.../ Marshallův plán v této podobě pomůže vybudovat modernější, udržitelnější a odolnější Evropu. A právě taková Unie se může z této krize zrodit – stejně jako se obrodila po každé krizi v naší historii,“ napsala Leyenová.
A jak to vypadá jinde? Čína plánuje stavbu 300 uhelných elektráren. Japonsko chce postavit 22 uhelných zdrojů, 5 hodlá spustit už letos. Uhelné elektrárny budují Jižní Korea, Indie, Filipíny a další země, včetně afrických. Čínu, Japonsko a Jižní Koreu přitom rozhodně nemůžeme počítat mezi rozvojové státy. Jsou to země, které velmi dobře vědí, co činí, proč to činí, i to, jak tím ovlivní životní prostředí.
Představa příští chřipkové pandemie, nebo také živelné katastrofy v Evropě, tak nabývá dosti příšerných obrysů. Může nastat nedostatek pomůcek, strojů, přístrojů, léků i potravin. A potíže s dopravou a zásobováním elektřinou. A zbytek už nechám na spisovatelích sci-fi.
Ti třeba ještě vykouzlí bateriová úložiště s neomezenou kapacitou, vodíkové články do každé domácnosti, mosty a železnice z 3D tiskáren, výškové budovy z panelů z rostlinných vláken... do roku 2030, řekněme.
Anebo si základní, strategické a nepostradatelné obory průmyslu, zemědělství a potravinářství udržíme, zkultivujeme tak, aby škodily přírodě co nejméně, a zajistíme si v Evropě možnost přežití a soběstačnost v tom, co k tomu bude zapotřebí. A Zelený úděl ponecháme jako atraktivní téma spisovatelům sci-fi.
