Absurdita za absurditou. Deset let Ústavu pro studium totalitních režimů

V souvislosti s desátým výročím založení Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek a také blížící se volbou nových členů Rady ÚSTR se znovu otevřela diskuse,

zda tato naše ústřední paměťová instituce plní své zákonné zadání.

Jak si dobře vzpomínáme, ústav vznikl proto, aby rozšířil náš pohled na komunistický totalitní režim let 1948-1989 a využil přitom až dosud utajované materiály z provenience komunistických bezpečnostních složek, především Státní bezpečnosti. Akademická pracoviště i vysoké školy se totiž problematice represivních složek a dopadům jejich činnosti na československou veřejnost tehdy spíše vyhýbaly. Legitimitu postavení ÚSTR v rámci pluralitního přístupu k minulosti potvrdil v březnu 2008 také Ústavní soud.

Vedení ústavu i archivu se však v posledních letech zabývalo vším možným, jen ne svými zákonnými úkoly. Kam to až dospělo, ukázala nedávno ve svých výstupech falšujících naší historii poradkyně ředitele ÚSTR Muriel Blaive, ale ve svých veřejných vystoupeních i stávající ředitel Zdeněk Hazdra a jeho náměstek Ondřej Matějka. Pokud fandili a fandí revizionistickým teoriím, popírajícím represivní činnost komunistického režimu a totalitní povahu komunismu, proč se vůbec stali zaměstnanci ÚSTR? Existuje zde přece několik dalších pracovišť, v jejichž rámci mohli své „vědecké“ teorie prezentovat…

Oficiální dokumenty ÚSTR (plány činnosti, výroční zprávy) jistě nechtěně potvrzují, jakým způsobem rozvrátili vědeckou činnost ústavu. Nebyl dokončen jediný projekt, ať již zahájený v zakladatelském údobí let 2008-2013, ale ani projekt z pozdějšího období. Nevyšly dosud slíbené publikace k činnosti nacistických ani komunistických bezpečnostních složek, medailonky popravených z politických důvodů v letech 1948-1960 zmizely z webu, o slovníku nemluvě. Počet vlastních odborných publikací se v roce 2006 snížil na pouhých šest. Zmenšil se počet výstav, zahraniční spolupráce - snad až na úsměvnou Albánii – se v podstatě zhroutila. Je s podivem, že v létě byla vůbec plénem Senátu – byť rozdílem několika hlasů – schválena výroční zpráva za rok 2016.

Zásadním způsobem poklesla také produkce digitalizace, což byl a stále ještě je důsledek nezákonného přesunu zaměstnanců i skenovací techniky z ústavu do archivu. Pomluvám o špatné kvalitě digitalizace z prvních let ÚSTR dnes již věří snad pouze předsedkyně Rady ÚSTR Emilie Benešová, participující v rámci Národního archivu na projektu Národního digitálního archivu, který se před několika lety totálně zhroutil.

Pod tlakem veřejnosti je však vedení ústavu i archivu přece jen nuceno vykázat nějaké výsledky. Nejprve proto do svého „nového“ elektronického archivu bez ladu a skladu nechali vložit statisíce stránek ze svazků sledovaných osob (tj. svazků obětí), bez jakýchkoliv metadat, vysvětlení souvislostí či směrnic, či dalšího potřebného komentáře.

Na základě oprávněné kritiky, že nejprve měli být do elektronického archivu vloženi pachatelé – spolupracovníci komunistického režimu, rychle systém doplnil o milion šest set tisíc stran svazků agenturních spolupracovníků Státní bezpečnosti (opět bez metadat). Shodou okolností v ten samý den, kdy náměstek Matějka na slyšení v Senátu tvrdil, že jejich vedení nechce zkoumat komunistický režim přes příběhy jednotlivých agentů. Vedení obou institucí navíc nevysvětlilo, jak selektovalo operativní svazky a spisy, protože v obou množinách – sledovaných i agentů – stovky až tisíce svazků chybí.

Pointou celého příběhu je fakt, že tato část svazkové agendy byla naskenována po roce 2008 jejich vyhozenými předchůdci a od léta 2009 postupně vkládána do původního elektronického archivu, který mohl být po ukončení pilotního provozu pro badatele spuštěn o několik let dříve.

Vrcholem PR aktivit – jinak to nazvat nelze – je poslední prezentace převzetí desítek tisíc údajů válečných zajatců z východní fronty od muzea Slovenského národního povstání. Vedení ústavu se ani nepozastavilo nad faktem, proč seznamy válečných zajatců z východní fronty nebyly zveřejněny již na Slovensku, přestože za ně bylo ruské archivní správě zaplaceno milion dvě stě tisíc korun.

Ruské seznamy zajatců jsou sice prezentovány jako přehled „Čechoslováků“, nicméně jsou v nich obsaženi výhradně Slováci a Maďaři, podle ředitele Muzea Slovenského národního povstání Stanislava Mičeva zajatí příslušníci slovenských a maďarských divizí, ba dokonce příslušníci zbraní SS z východní fronty. Po hrobech těchto lidí chce ÚSTR pátrat a stavět jim pomníky? Tak to už skoro zavání propagací fašismu…

Představitelé ústavu by se konečně měli podívat do zákona č. 181/2007 Sb., pokud stále ještě neví, co je taxativně vymezenými úkoly obou institucí. Proč slibují zveřejnění těchto desítek tisíc jmen (navíc v azbuce), když nejsou schopni zveřejnit na webu ani seznam asi 260 osob komunisty popravených Čechů a Slováků?

Nově zvolení členové Rady ÚSTR se bezesporu budou muset věnovat i dalším problémům, tunelování rozpočtu ústavu prostřednictvím vyvádění finančních prostředků do zahraničí, některým podivným výběrovým řízením, včetně projektu „zateplení“ centrální budovy ÚSTR na Žižkově.