Odmítnutí

Krátká stať o odmítnutí a odmítání. Odmítnutí je děsně tragickým institutem. Jsem ostatně toho názoru, že by se mělo zakázat. 

Velkých dobrodružství si je třeba vážit. Vážit si je třeba i těch malých, ale těch méně. Protože jsou malá.

Někdy však dobrodružství skončí velmi brzy, na začátku, a pak z nich vlastně ani žádné dobrodružství není. A velmi často přijde tento konec kvůli odmítnutí. Například si vymyslíte, že pojedete na Kokořín. Naplánujete, jak tam pojedete, jaké bude počasí, kdy přesednete na který vláček motoráček (zde bych poprosil o shovívavost, pokud na Kokořín vláček motoráček nejezdí; sám to nevím, nikdy jsem tam nebyl), co v něm budete svačit a tak podobně, jen aby se začala vršit odmítnutí.

Od kamarádů, kterým jste výlet na Kokořín nabídli. Protože jeden má moc práce, druhý sice moc práce nemá, ale zato má už týden koupené lístky na klavírní koncert, třetí je mimo republiku a čtvrtému se nechce, protože nejede druhý. A tak můžete jet na Kokořín tak akorát sami. Což za moc nestojí; zejména proto, že nemáte s kým se podělit o sušenky. Z plánovaného dobrodružství nic není a všechno skončí ještě dřív, než to vůbec začne.

Tuhle jsem četl o nějakém pánovi, jehož dobrodružství také skončilo odmítnutím. Pravda, na rozdíl od onoho výletu na Kokořín, kde za výsledek onen plánující výletník nemůže, byla v případě tohoto pána vina na jeho straně.

(protože k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.)

Ale přestože si pán konec svého dobrodružství způsobil sám, když zapomněl, že Nejvyšší soud soustavně judikuje…, bylo mi ho trochu líto. Jeho anabáze mohla pokračovat dál a mohlo z toho být dalších dvacet dobrodružných stránek do spisu.

Chtěl jsem ve středu, aby se mnou šla slečna ven. Přišlo mi to příjemné i užitečné. A trochu dobrodružné. Nu, vzhledem k zaměření této statě by nebylo moc tematické, kdyby to skončilo jinak než odmítnutím. Z odůvodnění se podává – ale to je vlastně fuk.

To je vůbec zajímavé, že v češtině se podobné věci (tj. nabídky trávení večerního času, ale koneckonců i ty nabízené sušenky nebo cokoliv jiného) odmítají. Snoubenka neodmítla nabídku k sňatku, tonoucí odmítl nabízenou pomoc, štrůdl bych neodmítl, jak dlouho ještě budeš odmítat se mnou mluvit? Všechno jsou to odmítnutí. Jsem za to rád, protože kdyby čeština určila, že ona slečna mou nabídku zamítla, musel bych z toho dovozovat, že se jí meritorně zabývala. Takhle je to lepší.

A jsem vlastně rád, že slečna není Nejvyšší soud. Protože kdyby byla, nebyl by opravný prostředek přípustný.