O automobilismu, aneb o čem se vlastně hádají ženy

Internet, jak známo, přináší výměny názorů. A jelikož je automobil často mimo dětí druhá nejdražší věc, co si v životě pořídíte, dovolte krátké představení motoristického internetu a jeho svébytného fungování.

„Tříhrnek pro mě není vůbec auto, spíš sekačka na trávu,“ vysvětluje majitel šestiválcového Audi důchodci, který své nákupy a vnuky vyzvedává v postarší Fabii. Nejde o něco ojedinělého, ale naopak o ilustrace obecnějšího fenoménu.

Motoristé se totiž dělí na dvě velké skupiny. Ty, pro které je automobil toliko prostředkem pro přesun z bodu A do bodu B, a ty, pro které je něco víc. Tyto dvě skupiny se přirozeně vzájemně neshodnou. To nicméně vůbec neznamená, že uvnitř skupin nějaká shoda panuje. Právě naopak.

Audista se tak obratem dozvídá, že sterilní koncernový šestiválcový diesel nemá pražádné emoce a vlastně jsou Audiny toliko namachrovaný Volkswageny. Auta pro pitomce a jejich paničky, myslí si mladý muž, který nicméně svůj vůz raději nespecifikuje, neboť do postaršího bavoráku nasypal od jeho zakoupení z šesté ruky už dvojnásobek kupní ceny a vodopád faktur neustává.

Vysvětlit věc audistovi a nabídnout alternativu tak musí hlas ze zámoří. Majitel starší ameriky s mohutným vidlicovým osmiválcem, který je sice slabší, a ne úplně spolehlivý, ale zato žere třikrát víc než koncernové tédéíčko, si totiž víkendové jízdy užívá a moc dobře ví, že dunění jeho železa se německá auta prostě nemůžou vyrovnat.

Problémem amerik, starých i nových, však zůstává, že ne každého uspokojí majestátní chlapácký vzhled a dusot. Nominální výkon motoru, počet válců či vyměňování výfuků a svodů v honbě za dokonalým zvukem totiž motoristy odvádí od toho důležitého. Třeba zatáčení.

„Je to totiž hlavně o tom pocitu ze sportovní jízdy. Nepotřebuješ zrychlení, když si každou zatáčku můžeš užít i v osmdesátce,“ přidá řidič, který by u svého nového lehkého sporťáku sice rád měl o sto padesát koní navíc, ale na silnější vůz mu nezbyly peníze. Nemluvě o tom, že i kdyby mu nějaké zbyly, přikoupil by k Mazdě ještě nějaký ojetý kombík, protože je mu trapné půjčovat si od známých šestnáctiletý Focus, jakmile potřebuje náhodou odvést víc než sám sebe a věci do posilovny.

Výše uvedené mantře přitakává další. „Ano, máte naprostou pravdu, honění se za papírovým zrychlením nechápu,“ dodá; aniž by však zapomněl připomenout, že jeho dvakrát dražší Lotus si na výjezdu ze zatáčky udrží nepatrně vyšší rychlost než endéčková Miata originálního přispěvatele.

Ony přístupy se obecně různí. Někdo kvůli italskému dědictví obden trpí na nepohodlných křesílkách v čekárně autorizovaného servisu, druhý shání odlehčený setrvačník do auta, kterého se měl zbavit už patnáct let zpátky. Někdo přes úvěr zakoupí německý sporťák pro ten skvělý pocit z exkluzivního znaku na klíčkách (jen aby se dozvěděl, že Boxster za Porsche považují jen někteří a jen někdy), druhý má devadesátkový křáp z Japonska s větším počtem apoštolů, než Ježíš Kristus. Další kupují troje sady pneumatik ročně, protože víkendy na polygonu vyžadují svoji daň, někdo vůz vůbec nevytahuje z garáže. Dálniční sprinty nebo okreskové kroužení. A další a další.

Po překlenutí a pojení všech těchto dělících linií potom zůstane jediné – rčení, že fanda do aut je ten, který dobrovolně připlácí, aby jeho auto bylo méně praktické a méně pohodlné.

Ekonomická nesmyslnost sportovních aut je však nepochopena těmi, kteří jsou v srdci praktičtí a šetrní a kteří se v životě realizují jinde než v půldruhé tuně plastu a oceli. Paradoxně je však polemika mezi sportovci a praktiky vlastně mírná a vzácná. Praktikové sice ve skrytu duše závidí sporťákům, že si jsou ochotní do nepraktického vozu házet čtyřnásobky měsíčního platu, zatímco oni se modlí, že pískající turbo na oktávce vydrží před výměnou ještě aspoň deset tisíc, a sporťáci zase závidí praktikům, že si za škrábáním a vrzáním automaticky nepředstavují pětimístné částky, ale jde v zásadě o svébytné skupiny, které se tak často nestřetávají.

Nejčastější boje se totiž paradoxně odehrávají mezi praktiky.

„Průměrná sedm, to se pěkně prodraží,“ upozorní první a nezapomene dodat, že on jezdí mezi pěti a půl a šesti. Poté, co je mu odpovězeno, že čtyři a půl ve městě je norma, rychle dodá, že někdy tahá přívěs. Což je pravda, protože předloni vezl topné dříví. Vyšší spotřebu totiž nelze přiznat, jelikož je pro praktiky tím, co je pro sporťáka výkon motoru či továrním jezdcem zajetý čas na Severní smyčce. Zdroj pýchy a známka dobrého řidiče. Není však zdaleka kritériem jediným.

„Ty elektronický kurvítka a všelijaký start-stopy bych ve svým autě rozhodně nechtěl,“ odloží si přispěvatel a položí hrnek s čajem hned vedle faktury za vyměněnou spojku z minulého měsíce. V jeho voze totiž lane assisty, vyhřívaná zrcátka a adaptivní tempomaty nemají místo; částečně také proto, že jeho vůz samotný vyrobili někdy kolem pádu Kartága a proto, že čtvrtého majitele se na požadovanou výbavu nikdo neptá. I tak však jednoznačně ví, že i kdyby takové auto mít mohl, nechtěl by jej.

Slušno ale dodat, že ekonomická výhodnost a ryzí praktičnost však každému nestačí, a i praktici často pamatují hesla o malém kašpárkovi. Jak příhodně popisuje další diskutující motorista: „v serpentinách dojíždím i mnohem silnější auta, a to se ani nesnažím jet na limit. Jen tak si ty zatáčky narovnávám.“ Jeho představa, že i se slabším kombikem se dá naložit na záda silnějším a sportovnějším vozům, je totiž obecně dosti rozšířená. I řidič Superbu v nejslabší motorizaci se tak může cítit jako Stirling Moss a odsunout do pozadí, že na českých silnicích, na rozdíl od Targy Florio, je rychlost vozidla většinou limitována tím, jak rychle řidič jet chce, namísto toho, kolik mu jeho schopnosti nebo vůz dovolí.

Tak jako u sporťáků, i u praktiků jde totiž především o to, aby si každý odůvodnil, proč je jeho auto to nejlepší možné. Pokud jezdíte na diesel, nemáte rádi benzín, protože to žere víc. Pokud jezdíte na benzín, diesel vám smrdí. LPG je potom buď geniální díra v systému nebo známka absolutních socek. S náhonem všech kol je důležitá průchodnost, bez něj záleží na spotřebě. Natáčecí světla jsou zázrakem, nebo kurvítkem. Důležité je patřit do té vítězné skupiny - „do Merivy naložím 2 kola, zavazadla a hurá na dovolenou. Kamarád do Crosslandu ani náhodou,“ ilustruje výše řečené přispěvatel velmi případným srovnáním crossoveru s malým MPV.

Když tak se zájmem pročítám, kdo z diskutujících má lepší automobil než ten druhý a proč, nemohu si však nevšimnout, že srovnávání počtů válců, chlubení se spotřebou a obrazné skládání velkých beden do kombiku (protože do liftbacku by se nevlezly!) je téměř výhradně mužskou doménou.

Nelze tak z hlavy setřást otázku, o čem se vlastně hádají ženy.