O neochotě být zlej

Bylo by zavádějící naznačovat, že je to jen záležitostí poslední doby, ale rozhodně se teď vyrojily mraky dobrých lidí, kteří dělají jen, nu, dobré skutky.

Jak krásné by bylo, kdybychom všichni mohli být Mirky Dušíny. Dávali bychom dárky Petrovi Macháčků, jež má příští týden narozeniny a jeho maminka přišla o zaměstnání, zachraňovali mladíky skákající pod rozjeté lokomotivy, stavěli děvčatům klubovny z bedýnek, sbírali peníze na uprchlíky ze zabraných území, pomáhali na žních a třeba nakonec dostali vlajku od blonďaté Vlasty.

Článečky o dobrých skutcích se už do Hlasatele zasílat nedají a z těch dob zbyly jen černobílé fotografie. A na rozdíl od starých fotografií, dnešní svět není černobílý.

To ale není bez dalšího ku škodě. V šedivém světě nic nezáří tak jako čistý charakter. A zazářit je v době virtuální docela jednoduché. A tak jako rytíř potřebuje devítihlavou saň, je třeba najít nějaké zlo, proti kterému se dá vymezovat.

Obyčejní člověkové nejsou zlí nebo dobří; jsou slabí a jsou obé. A jejich postoje, stanoviska a všechna ta další vzletná slova vycházejí z kompromisů, ústupků, váhání, pochyb a další množiny stejně vzletných slov. Jenže kompromis nebo cokoli „někde uprostřed“ má jeden fatální zádrhel – je v něm něco z druhé strany. Což je docela nešťastné v okamžiku, kdy je vaší protivou čisté zlo. Musíte potom zákonitě dojít k závěru, že jste taky trochu zlí. 

Dobří lidé neřeší složité problémy, neváží obě strany a neuznávají, že neexistuje dobrý kompromis, a že vždycky nám zbude jenom ten nejméně špatný. „Je to těžký a asi blbý, ale…“ odhazují jako nicneříkající alibistickou formulku a po hlavě se vrhají proti zlu, ať už jsou to Směrnice, politické strany, myšlenky, skupiny lidí nebo cokoliv, co je momentálně zlé. Pochyby neexistují. Šedá není; jen černá a bílá. Deus vult.