O nakupování v Bille

O stáncích konzumu, které ale nejsou tak špatné, protože se tam dá nakupovat o tři čtvrtě na deset večer.

Nejdůležitější z Murphyho zákonů říká, že pokud se něco může pokazit, pokazí se to. A jelikož je to zákon, a tedy je mu vlastní obecnost, vztahuje se samozřejmě i na nakupování v Bille, kde ovšem nabývá konkrétní podoby: pokud někdo bude zdržovat, bude zdržovat ve tvé frontě.

Zelinář zdržuje zdaleka nejčastěji, přestože ne nejvíce. Stojí před vámi ve frontě a důležitě rovná nákup na jezdící pás. Jen co si jeho nákup změříte pohledem, vetře se neodbytný pocit, že na sáčku  se zeleninou něco chybí. Vždyť to nemáš zvážený, pomyslíte si. Vždyť to nemáte zvážený, řekne prodavačka. Nemám to zvážený, uzná nešťastník. Načež běží přes obchod až k zelenině, tam dostane samolepku na sáček a vítězoslavně se vrací zpátky. Já bych si významně klepal na hodinky, jenže hodinky nenosím, takže jen mučednicky koukám do země.

Tuhle jsem potkal paní, která chtěla své vnuky obdarovat barevnými hrnečky s Mickey Mousem, které Billa ve své velkodušnosti zahrnula do jakési akce - hrnečky s Mickey Mousem (anebo Kačerem Donaldem) se měnily za takové malinkaté samolepky. Ona paní si vložila do košíku tři - snad aby mohla obdarovat všechna svá vnoučata –, jenže ke své škodě nebyla dostatečně samolepkově solventní a její bodíky jí vystačily pouze na jeden a půl hrnku. Jenže hrnky se nedají půlit, vysvětlila paní prodavačka, a tak měla paní nárok pouze na ten jeden. Ochotná paní prodavačka pak zákaznici vysvětlila, že hrnky se dají koupit i bez samolepek, to jest za peníze, a že jeden stojí čtyři sta korun českých. V hlavě kupující paní to šrotovalo – vybere si důstojnost, vnučí štěstí a obětuje osm set korun nebo zahanbeně přizná, že si ukousla víc, než může sníst? Samozřejmě hrnky nakonec nekoupila; ostatně Mickey Mouse je za čtyři sta korun nehoráznost. K mojí škodě však svoji solidaritu a mravní velikost demonstrovala tím, že se přes prodejnu odebrala hrnky vrátit na poličku, kam patřily. Klasika.

Což mi připomíná další ne úplně malou skupinu lidí – ty, kdo do Billy přichází ochromeni slepotou. V Bille existují dva druhy slevových akcí: jedna generální pro všechny, druhá pouze pro privilegované, co se dokáží legitimovat kartičkou Billa bonus klubu. Druh slevy je zaznačen na kartičce, která na akci upozorňuje. Jak ale bylo předestřeno výše, existují lidé, kteří tento rozdíl neznají a neuznávají. Střet s realitou přijde na pokladně, kde jim dvoulitrový Sprite pípne dvacet pět devadesát namísto očekávaných sedmnácti devadesáti. Zákazník namítá, že přeci byla akce, na což prodavačka odvětí, že ano, že byla, ale že je pouze pro bonus klub. Zhrozen vidinou ztracených osmi korun, dožaduje se zákazník stornování dvoulitrovky limonády. Kdyby se zeptal, těch osm korun bych mu s radostí přispěl.

Víte, dělat prodavače v Bille není žádný med. Proto se také zaměstnanci čas od času mění. Snad odcházejí za lepším. Přál bych jim to. Greenhorni ovšem nemají zkušenosti mazáků a když jim dáte k načtení trojúhelníkový višňový nesmysl ze zmrazeného polotovaru, neumí vytáhnout z rukávu jeho číselný kód. To pak potřebují asistenci svého služebně staršího kolegy, který za svou kariéru už něco trojúhelníkových nesmyslů viděl. Problém nastane, když služebně starší kolega nikde v blízkosti není, protože padl za oběť staré manažerské poučce, která říká, že vždy musí být otevřeno tolik pokladen, aby se tvořily fronty; ale zase ne moc dlouhé. A tohle se samozřejmě stane studentce před vámi, takže tam společně s onou studentkou sledujete prodavaččinu bezmoc. A čas plyne.

Jo, a taky jsem jednou potkal důchodce, jehož vytoužený nákup byl v naprostém nepoměru k tomu, co měl v peněžence. Hotovost nestačila, kartu neměl, tak co dělat? No, to co se nabízelo – začal prodavačce nabízet smlouvu o zápůjčce. Slečna prodavačka překvapivě odmítla a věřitelem důchodce s drahým nákupem se nestala. Důchodce potom žádost adresoval i všem okolním lidem; netrpělivě očekávajícím, kterak se příběh o velkých očích a malém důchodu uzavře. Ani tady však důchodce neuspěl. Snad nevypadal důvěryhodně. Starý pán nakonec odcházel s rohlíky, tvarohem, jablky a pivem; na ty mu peníze stačily. A odcházel o čtyři minuty později, než mohl.

Dalo by se pokračovat donekonečna – sotva dospělí kluci s Amundsenkou, co si zrovna náhodou doma zapomněli občanky – ale jsou dospělí, fakt! -; vraceči pivních flašek, kteří si na lísteček o vrácení vzpomenou až po zaplacení; optimalizátoři, kteří zvládnou těch svých dvanáct položek rozložit na tři separé účty; prodavačky, kterým se zasekne kasa; zapomnětlivci, kteří si až na pokladně uvědomí, že vlastně chtěli taky dvě kila polohrubé; kuřáci, kvůli kterým se musí otevírat klec; jo, a taky chudáci s bloklýma kartama. Je to peklo.

Onehdá jsem v obchodě kupoval hrozny. Trsy vína byly vloženy do takového napůl otevřeného potištěného sáčku. Aha, standardizovaná hmotnost, řekl jsem si. Na omyl mne upozornili na pokladně, kde mi řekli, že hrozny sice jsou v sáčku od začátku, ale přesto se musí zvážit. Měl jsem v očích slzy dojetí. Konečně jsem se pomstil.