O mužské konverzaci

Kraťoučký důkaz toho, že přestože jsou muži stvoření drsná a uzavřená, jejich rozhovory mohou být častokrát velmi niterné.

Několik týdnů nazpět, když ještě bylo teplo, potkali jsme se s několika kamarády u piva; ostatně jako každých čtrnáct dní. Seděli jsme kolem stolu a plácali o škole, o práci, o blbostech, o politice, o holkách a taky o ničem. A čárky na účtu přibývaly.

Pak se Martin rozpovídal. Otevřel se tak, jak  se muži někdy otevírají. A přestože většinou nechtějí, jsou nakonec rádi, že tak učinili.

Martin chodil s Kateřinou a povzbuzen pivem se nám rozhodl vyložit, proč že i když je Katka super a všechno, dalo by se na vztahu a jeho fungování mnohé vylepšit. Mluvil o tom, co by mohla a měla dělat, co by naopak dělat nemusela a neměla, o tom co už špatně udělala. Čas od času řekl Martin i něco docela pěkného; ne však tak často, aby to pokazilo formu a celkový tón jeho slov, která hrála především na smutnější notu. Vloženou větu, abychom pochopili, že i přese všechno, co nám tady říká, ji má stejně rád. Jenže…

Mlčky jsme jej poslouchali, protože jsme dobře věděli, že na jeho místě můžeme být kdykoliv i my, a že někteří tam už třeba jsou, přestože o tom u piva nemluví.

Po nějakých pěti šesti minutách – což může být příšerně dlouho – se Martin odmlčel, protože už nevěděl co vice dodávat. Tečku za povídáním o strastech partnerského soužití tedy napsal jen krátkým povzdechem.

“Káťa, vole.”

Jakub pokýval hlavou a chvíli hloubavě hleděl do půllitru před sebou.

“Pičo, vole.”

A v těch dvou slovech bylo pochopení, bylo tam rozhořčení a byl tam soucit. A bylo tam povzbuzení. Bylo tam všechno to, co by se jinak obsáhlo jen spoustou slov. V těch dvou slovech bylo všechno a nic víc nebylo třeba říkat.