Státní zaměstnanci versus krize

Nesouvislé zamyšlení nad tím, kdo má málo peněz, komu se může vzít a kdo si vlastně co zaslouží. A kolik kdo vlastně opravdu potřebuje, aby měl dost...

Peníze je fenomén, o kterém se píše a mluví až příliš. Samozřejmě, nejsou tak důležité, ale pro kolik lidí ve svojí podstatě stejně jsou "až" na prvním místě?

Jsme zřejmě opravdu dost zvláštní národ. V nedávné diskuzi, zda učitelé mají dostat přidáno, zda mají dostat motivační příspěvek a tak podobně, mě zarazilo, jak je možné, že většina lidí považuje zvyšování platů učitelů jako nemístné ba přímo nehorázné. Mají tři měsíce prázdnin, tak prý co by chtěli! Že by prostá závist typického průměrného Čecha, která jím je prorostlá až do morku kosti? Copak vzdělávání našich dětí je natolik nedůležité, že dám přednost tomu, aby se náhodou nikdo neměl lépe?
Jeden léčitel a spisovatel pro to měl výstižnou zkratku MČŽ - Malý český živočich...

Trochu jiný pohled...

Státní sektor se zvenku jeví jako organismus, který vlastně ještě nezaznamenal, že v okolí proběhlo něco jako "hospodářská krize". Jako celek stále hospodařil s ročními schodky kolem sta miliard a vše se zdálo být v pořádku. Státní sektor sice slyšel a četl v novinách, že se někde propouštělo, že se někde dělalo (a dělá) i na 60% (tj. lidé podle toho měli/mají méně peněz!), ale... dotklo se ho to asi tak jako záplavy v Pákistánu. A teď najednou, že by můj plat letos nevzrostl o svá pravidelná 4%?! A nejen že nemá růst, ale dokonce se sníží?! Ó hrůzo! To je nemožné! Kde je ta moje jistota?
Platí to i o odborech ve velkých firmách, které si vynucují patřičné zvyšování platů pod pohrůžkami stávek a jiných účinných mechanismů. Růst platů je nezastavitelný, zaměstnavatel se přeci musí starat o to, aby na ně měl...
To je věc, která je pro zaměstnance v malé soukromé společnosti zcela nepředstavitelná: něco se ti nelíbí! Tak si běž, máme tady dalších deset!

Jak dokázat, aby státní rozpočet byl vyrovnaný (nebo alespoň s menších schodkem než doposud), aby to nikoho nebolelo? Nechceme následovat Řecko a zároveň nechceme být nijak omezováni. Je to jako chtít plavat a přitom zůstat suchý... Žít na dluh věčně nejde, protože bychom dospěli do stavu, kdy všichni půjčí všem a dluhy narostou do takových gigantických rozměrů, že si je budeme muset všichni odpustit - nebo se vzájemně z toho všichni postřílíme?

Jiná otázka je, kdo potřebuje kolik peněz. Nároky jsou různé. Ale zřejmě neexistuje osoba, která by měla "dost peněz". Peněz je vždy méně, než by mohlo nebo mělo být, protože je tolik věci, "které za peníze koupit lze" - jak zpívá Richard Miller. A jsme již zřejmě zvyklí, že slevovat ze svého zajetého standartu nás bolí víc, než by bylonutné. Protože pocit štěstí by neměl být zas až tak závislý na výši platu...

Samozřejmě, kde se peněz skutečně nedostává ani na nejnutnější fungování domácnosti, tam již jde stranou toto, dalo by se říci, plané filozofování. Kde nic není, ani smrt nebere, ale nájem se platit musí a rohlíky vám v samoobsluze nikdo zadarmo nedá. Tam musí nastoupit zvýšená úsporná opatření a zvýšená aktivita tento stav změnit a dostat se z toho ven. Je to určitě velmi nemilá situace, ale nikdo přeci nemůže chtít, aby stát garantoval všem jejich životní potřeby, a to ať se stane cokoliv. Lidé musí být soběstační a nespoléhat se na sociální síť, která je v celé Evropě, oproti zbytku světa, zřejmě hodně nadstandardní. Kdyby se u nás zavedl mnohem drsnější sociální systém Spojených států, tak by většina spoluobčanů zřejmě zemřela steskem po socialismu. Pojmy jako například "placená mateřská" či "porodné" jsou totiž v USA zcela neznámé...

Takže co na závěr? Žít nad poměry si jednoduše nemůžeme. Měli bychom zjisti, na co máme a na co ne. Kde se dá ušetřit, tak tam to udělat. A hlavně - začít u sebe. Stejně tak, jak by měli páni poslanci: ať mají vysoké platy, vždyť mají zodpovědnou úlohu, ale ať nevyhazují miliony za zbytečné "služební" cesty, ať si zruší příplatky za všechny ty nemožné "ústrky" svého povolání, ať přestanou mít dotované občerstvení, dovolené atd.

Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jak to tady píši. Onen MČŽ v nás a kolem nás je stále přítomný a jeho vymícení se zdá být spíše z oblasti sci-fi. Nebo se pletu?

****************************
*************
****