Po dlouhé době na Slovensku. A jelikož jsem člověk dobrého srdce, hned se „to na mě pověsilo“ i v této devizové cizině a já byl o zážitek bohatší. Protože co po vás může chtít člověk na ulici, když vás osloví? To nevymyslíte...
Měl jsem SPOUSTY času do odjezdu vlaku, a tak jsem si šel prohlédnout centrum Prešova. To tvoří dlouhé náměstí pro mě neznámého jména, kde můžete nalézt Dóm sv. Mikuláša, Chrám Svätej Trojice, Neptúnovu fontánu, spousta pěkných domů či přímo papeže Jána Pavla II (resp. jeho sochu). Ale než jsem všechny tyto krásy mohl spatřit a zažít, byl jsem na ulici Námestie legionárov osloven menším snědším mladším, ale zároveň čistě oblečeným mužem.
„Dobrý deň, pekne prosím, nehnevajte sa, že Vás obťažujem, neviete kde je tu niekde nejaká charita pre bezdomovcov?“
Vzhledem k tomu, že jsem byl v Prešově asi po dvaceti letech možná podruhé v životě a to opravdu jen na pár hodin, tak jsem se musel smát.
Vysvětlil jsem mu situaci a také to, že mu asi nepomohu, ale že mě zajímá, proč je na ulici.
„Víte, před 14 dny jsem odešel z dětského domova a od té doby jsem na ulici. Naštěstí je teplo, ale...“
Abych si případně „nepohněval“ slovenské čtenáře, budu raději dál psát mojí mateřštinou, jestli dovolíte. Ztratí to sice trochu ten punc východňarska, ale bude se mi to psát lépe.
Mladík vyprávěl, že se v domově ještě vyučil a proto, že tam mohl být déle, nejen do 18 let (myslím, že říkal, že 23 nebo 24 let je maximum). Takže když mu přišlo na ten věk, tak mu dali 400EUR (nebo 300?) v penězích a ve stravenkách a tradá, musel jít.
Když jsem se ho ptal, proč si ty věci nezjišťoval ještě dřív, než musel odejít, tak říkal, že ho to vůbec nenapadlo… (Klasika, rohlíky přeci vždy ráno čekají na své hladovce na stole!)
Ptal jsem se ho, jestli nemá nějaké příbuzné a on říkal, že má bratra, který má 3 děti, ale je momentálně zavřený, a k němu prostě nechce a nemůže.
Teď prý dostane ještě nějakou podporu (300? EUR měsíčně), ale to je samozřejmě málo. Že potřebuje práci, jestli o nějaké nevím.
Nabídl jsem mu práci nedaleko Vrané nad Ťoplou, že tam mají práce hodně (zjištění z mojí služební cesty J), ale to asi ani nevěděl, kde to je.
Jelikož jsem měl opravdu celý večer čas, pozval jsem ho na večeři. On se ale omluvil a říkal, že v půl šesté má schůzku s knězem, který mu slíbil, že mu pomůže najít práci. Ale že třeba potom, že by to šlo. Tak jsem si vzal na něj číslo mobilu a domluvili jsme se, že mu zavolám po šesté.
Až ke konci našeho dlouhého rozhovoru mě požádal o nějaké peníze, že má hrozný hlad. Ptal jsem se ho, kolik, a on, že takový levný oběd stojí tak 2,50€. J Tak jsem mu je dal a rozloučili jsme se…
Poté, co jsem si dal v Šarišské Chiži halužky (které stály přes 5€ myslím a které jsem nikde jinde nemohl najít), tak jsem Petkovi (tak se ten mladík jmenoval) zavolal.
Říkal mi nadšeně po telefonu, že mu „pán farár“ zajistil práci, že jeho syn má personální agenturu a že přes ni našel nenáročnou práci v Nitre, u pásu v nějaké automobilce, sice až od neděle (byl čtvrtek), ale to že už nějak vydrží a že je to skvělé.
A tak jsem se ho zeptal, jestli se tedy sejdeme, že by mě zajímalo si s ním „porozprávět“ a on, že jo, takže v sedm u kašny.
Bylo sedm, bylo půl osmé, bylo osm…
Po nadějném společníkovi ani stopa.
Poslal jsem mu SMS, kde je, ale nic. Tak jsem mu poslal ještě jednu, že mě zklamal… A večer jsem doklepal s Šarišem, s dalším nějakým pivem dosti nedobrým a ve finále na opuštěném vlakovém nádrží, kde po desáté večer – ač je Prešov stotisícové město - už bylo jak po vymření.
Tak nevím, proč Peťo nepřišel, ale každopádně doufám, že tu práci vážně má a že pomalu začíná chápat, o čem ten život je. A kdybyste ho „náhodou“ potkali, dejte mu vědět, že bych si s ním pořád rád popovídat…
