Lehce opožděná (ze září 2013) osobní zkušenost. Ověření tohoto nechtěného pokusu nedoporučuji, ale pokud byste jej chtěli prověřit, či již máte svůj soukromý test za sebou, určitě napište do diskuze, ať toto téma řádně probereme.
Naše rodina se tento rok rozhodla patřičně zrekreovat a tak jsme naplánovali dovolenou v Chorvatsku. Nic jsme nenechali náhodě, a tak jsme si předem našli a zarezervovali ubytování v malém penzionu přímo u moře. Postupné přípravy trvaly delší dobu před odjezdem, takže se nezapomnělo ani na vychytávky jako na servis auta, půjčení si gumového člunu, pořízení bot do vody a další propriety. Ovšem v den odjezdu jsme zjistili, že jednu věc jsme pozapomněli: žena vtrhla se zoufalým výrazem do dveří a zděšeně ze sebe vyhrkla: „Hele, víš, že holky musí mít do Chorvatska svoje pasy!!!???“
V tu chvíli to ovšem nebyla otázka, ale již prověřená informace, která se v sobotu, v den odjezdu, řeší poněkud špatně. Expresní zhotovení pasů je do tří dnů a ke všemu, jako na potvoru, o víkendu pasy stejně nikdo pochopitelně netiskne. Co s tím?
Přes ujištění známých, že na chorvatských hranicích celníci vozidla poctivě zastavují a posádky kontrolují, jsme ze všech špatných variant zvolili tu naší původní: jedeme! A zkusíme to „nějak“ projet! Vzali jsme všechny rodné listy a podobné doklady, které by se mohly hodit v přesvědčování, že ty děti jsou skutečně naše, naložili auto až po střechu a vyrazili.
Nemusím vám asi říkat, že těch šest set kilometrů k hranici Schengenského prostoru bylo adrenalinovou zkouškou nervů a odhodlání. Tím, jak se hranice přibližovala, tím více se svírala zadní prodloužená část zad a tím více se v hlavě stále dokola opakovaly možné scénáře. Velice „oblíbený“ byl ten, že nás přes hranici prostě nepustí. Naše již choré mozky našly samozřejmě i na tuto eventualitu „řešení“: vyzkoušíme štěstí na jiném přechodě / na jiných přechodech, a když se nepodaří, tak se na milé Chorvatsko a rezervaci vykašleme a pojedeme k moři do Slovinska nebo do Itálie. Někam… Možná ale ještě horší byla vyhlídka (kdo ví, zda reálná), že nás Slovinci pustí, ale Chorvati již ne, a my bychom se ocitli uzavřeni hraničními čárami… Tady jsme se již dostávali na pole sci fi, protože jsme naráželi na nedostatečnou informovanost o hraničních nařízení a zvyklostech, takže nepříjemnosti tohoto typu jsme si raději nechtěli připouštět.
Do chvíle, kdy se hranice opravdu začala přibližovat, bylo všechno ještě legrace. Když nám ale začaly k dosažení stěžejního bodu scházet pouhé kilometry, začaly se projevovat i patřičné příznaky, jako vysychání úst, tlak v solar plexus či celková ztuhlost organismu. Ve chvíli, kdy se před námi objevili hraniční boxy, tak se tep a tlak zvýšil tak na 170/130 a my měli chuť se scvrknout a zmenšit do velikost maximálně pana Taua. To víte, přeci jen nejsme zvyklý pašovat přes hranice dvě děti...
Bylo po čtvrté hodině ranní, přesto jsem předem vytáhl stínítka oken, abych zhoršil viditelnost na zadní sedadla (proč jen jsem nenechal udělat ty fólie!). Tak, a už přijíždíme k okénku na slovinských hranicích…
Naštěstí se jen přibržďuje a doklady nikdo nechce! Sláva! První hranice je za námi!
Chvilková euforie je ovšem brzy vystřídána další kontrolou… Zase stahuji přední sklo, naše „dospělácké“ pasy držím v levé ruce a doufám, že ač je jakoby nabízím, tak celník vycítí, že mu je dát NECHCI!!! Ale tentokrát on CHCE!!! CHCE, abychom zastavili a CHCE naše pasy! Pchhhhhhhhhhhhhh…
Příslušník si prohlédl podané pasy, zkušeně se podíval směrem k zadním sedadlům a lehce kývnul tím směrem: "A co tyhle tam?"
Předávám slovo ženě. Lituje toho, že jejich pasy nemáme, protože jsme prostě úplně zapomněli, že je mají mít, ale že máme dovolenou reservovanou, takže už jsme to nemohli rušit, že si ty pasy necháme vystavit na zastupitelství ve Splitu, že máme sebou i jejich rodné listy (podává mu je přese mě) a kdo ví co všechno... Celník se tváří kameně. Vypadá, že ho to moc nezajímá. Užívá si své chvilky důležitosti...
"A to jedete 400 kilometrů sem s tím, že víte, že pro ně nemáte platné doklady?"
Nechtěl jsem připomínat, že jsme ujeli spíše 600 kilometrů než 400 a dál si v tandemu sypeme popel na hlavu: manželka verbálně a já přes pokorné a retardované výrazy obličeje...
Nakonec se podařilo. Celník vrací pasy a mává odevzdaně rukou. Je jasné, že už nás nechce vidět a chce mít klid. "Děkujeme, děkujeme, děkujeme!" A my víme, že to byl v jádru hodný člověk!
Kdybychom neseděli v autě, tak bychom asi začali tančit a skákat do vzduchu. Ale jelikož jsme byli stále v sledované příhraniční zóně, tak jsme si raději jenom nenápadně odskočili do poblíž stojícího Toi Toi.
Dovolená utíkala v pořádku. Na zastupitelství se nám samozřejmě nechtělo: ztratit jeden den cestou tam a druhý den zase jet pro vyzvednutí - u moře bylo lépe. A navíc, když jsme se dostali sem, tak domů už nás pustí, ne?
Jenže v den odjezdu mi hlava tuto teorii začala mírně nabourávat. Co když naopak mnohem víc než výstup hlídají vstup do Schengenu? Dává to logiku, běženci přeci neutíkají z Evropské unie, ale naopak do ní. A my teď pojedeme právě tímto směrem... Jak to asi dopadne?
Když to zkrátím, tak nakonec to dopadlo dobře. Službu konající orgánové pouze mávli rukou a nám zase ze srdcí popadaly velké balvany. A frčeli jsme domů. A mysleli jsme, že se už nic nemůže stát. Ale ono se nakonec ještě stalo, ale to je jiný příběh (viz. http://janbase.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=366477&bk=27560).
Takže závěr?
Děti se z/do Schengenu dají provézt v podstatě dobře. Z našeho pohledu to bylo dobré zjištění, z pohledu krádeží dětí je to již horší. Pokud samostatné pasy měly pašování dětí znesnadnit, tak se tak zřejmě stalo, ale určitě tuto možnost nevyloučily. I když na druhou stranu, pokud bych pašoval dítě, tak bych ho asi nepřevážel v autosedačce a bez prohlídky vozu by stejně nikdo na nic nepřišel.
Ale pro rodiče je tu jednoduché poučení: 1 člověk = 1 pas! Dítě - nedítě. My už na to určitě nikdy nezapomeneme.
**************************************************
*****************
*******
