Roušky jako nástroj útlaku nebo ochrany?

Vyšla již celá řada komentářů, i renomovaných komentátorů, kteří podrobně analyzují povinnost nosit roušky a docházejí k závěru, že je to nástroj útlaku a zkázy demokracie. Ztratíš svobodu jednou a ztratíš jí napořád.

Přistál mi na počítači mail z facebooku s prosbou, abych si přečetl komentář Bohumila Doležala o současné situaci. Inu, přečetl jsem a níže je můj komentář.

Bohumil Doležal patří již k ostříleným komentátorům. Teď mi trochu odešel z paměti, protože publikuje převážně v médiích, která tak pečlivě nesleduji. Nicméně, je to stále komentátor, kterého si vážím, protože jeho komentáře bývají vcelku zasvěcené. Proto když jsem dostal upozornění na jeho komentář k současné situaci, neváhal jsem a začetl se do jeho práce.

Doležala inspiroval rozhovor náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly na iDnes. Příznačné je, že Doležal použil sousloví „Babišově Mladé frontě Dnes“. Názory Prymuly jsou tak podezřelé jenom proto, že je publikuje médium ve svěřenském fondu Andreje Babiše? Zřejmě ano, jak plyne ze závěru Doležalova komentáře. Doležal tak píše:

Především je tu „pandemie“, do níž jsme spadli. Někteří – hlavně Andrej Babiš – ji dokázali rychle a šikovně využít. Znamenala pro něho vlastně něco obdobného, co pro politické vůdce minulosti úspěšná válečná tažení. V jeho případě nejde o krvavé události, jež by byl rozpoutal, ale o přírodní katastrofu, která mu spadla do klína. Octl se ve správnou dobu na správném místě – podobně jako hrdina z předválečné filmové komedie U nás v Kocourkově (hlavní roli v ní hrál Jan Werich, pamatujete si?).

Do koronavirové situace se ale dostali úplně všichni politici na světě, pokud zůstaneme v rovině ekonomicky a politicky nejdůležitějších států světa. Všichni se s nastalou situací museli nějak vyrovnat. Babiš je premiérem a jeho vláda tak nesla a nese veškerou odpovědnost za způsob, jak se s virovou pandemií vypořádá. Samozřejmě, že opatření proti šíření koronaviru byla a jsou politikum toho nejvyššího stupně. Vlády vlastně v celé EU nebo Evropě, chcete-li, přijaly podobná opatření omezující pohyb a kontakty lidí. Česká opozice až na několik světlých výjimek vládní politiku od počátku pouze a jenom kritizovala (chaos, nepřipravenost, podle čeho se vláda řídí atd….) Vyčítat Babišovi, že se ocitl „na správném místě ve správnou dobu“ je zavádějící. Ostatně, kdyby ODS nebyla tak „zásadně“ proti Babišovi, mohla se na vládě s ANO podílet a opatření by tak vyhlašoval Babiš s Fialou. Že si to neumíte představit? To je prostě stejně „relevantní poznámka“ jako Doležalova připomínka filmu U nás v Kocourkově. Doležal pokračuje:

Stejně jako kdysi máme své vůdce: jsou teď jimi pan Babiš a jeho epidemiologický tým. Neopírají se o nějaký zákon na ochranu republiky, ale o Zákon o veřejném zdraví (zák. č. 110/1998 Sb.). To je jisté novum, ale zase ne až tak úplně. Boj opět, jako kdysi, stojí na vědeckých základech (nezapomínejme, že marxismus-leninismus byl „vědecký světový názor“). Věda dnes, stejně jako tenkrát, znamená vědět už napřed, jak to všechno bude.

Doležal se v zásadě posmívá „vědeckým základům“, podle kterých vláda rozhodovala. Naráží tak možná na další vědeckou teorii o oteplování Země – teorii klimatických změn. Na rozdíl od této teorie, k níž mám velmi zásadní výhrady a která je „neprůstřelná“ v tom, že vyhrožuje změnou teploty na konci století až o čtyři stupně Celsia (kdo z nás se toho dožije!), lidstvo už má za sebou mnohé epidemie, a to i v ne tak dávných časech. Vzpomeňme například na AIDS, SARS či MERS. Navíc i zkušenosti ze země, která byla postižena novou nemocí COVID-19, a to z Číny, se přes všechny otazníky, zda Čína tajila či netajila průběh nemoci na svém území, ukázaly, že je potřeba se připravit na velkou zátěž zdravotního systému. A přesto se nakonec ukázalo, že představy se dramaticky lišily od skutečnosti. Doležal pokračuje:

 Vědecké názory, zejména tam, kde mají zjevný, silný a bezprostřední dopad na život společnosti, jistě nesmějí být ignorovány. Nesmějí být ovšem ani diktovány. Svobodná a demokratická společnost nemůže přehlížet nebezpečí, v nichž žije a na něž odborníci upozorňují. Nesmí však jít až tak daleko, že by se přitom sama zlikvidovala. 

Zde se dostáváme k samotnému „jádru pudla“. Pokud bychom v Česku ignorovali první výskyt čínské chřipky a nechali situaci „rozjet“ ve stylu nebohé Itálie či Španělska, bylo by to možná „vítězství svobodné a demokratické společnosti“, která se nenechá svázat diktátory (Babišem a Prymulou v pozadí).  Možná bychom pak měli místo tří set zemřelých s nemocí COVID-19 těchto úmrtí až 10000 ( jako například Belgie, s níž jsme na počet obyvatel srovnatelní). Na začátku se kritika opatření (zákazu pohybu kromě cest do práce a nezbytné nákupy) vyznačovala i tím, že jde o „přehnaná“ opatření, a že nemoc postihuje zejména nejstarší generaci. Někteří senioři tak zemřou o něco dříve, než by zemřeli bez pandemie. To je mimochodem nejcyničtější argumentace, kterou jsem kdy četl a nepatří do komentáře Bohumila Doležala. Nicméně, připomínám to proto, že i takové názory plédující pro otevřenou ekonomiku, a ne pro opatření proti šíření viru, byly v jistém čase v módě.

Doležal se blíží k závěru a píše:

Za druhé: vykrucování s Maďarskem a Polskem. Je zjevné, že situace v obou těch zemích, pokud jde o svobodu a demokracii, je bídná. U nás je to ovšem stejné, ne-li horší. Selhaly (podobně jako v Maďarsku) nejen vláda, ale i opozice: nedokáže se opřít o veřejnost, o lid, ale jen a jen o Evropskou unii. A to je v tuto chvíli málo. Žádná EU není (nikdy, a zvlášť v dnešní krizi) schopná poskytnout opozičním politikům v ČR, Maďarsku a asi ani v Polsku dostatečnou oporu proti vlastní nepřesvědčené veřejnosti. Česká opozice nikdy neměla na to, aby se nahlas přihlásila k programu Antibabiš, Antizeman, odporu vůči Novým pořádkům. Zvlášť rozvratnou úlohu přitom plnili a plní publicisté havlovských médií (Aktuálně.cz, Hospodářské noviny, Respekt ad.). 

Tady se naplno projevuje politická orientace autora. Navíc, Doležal nepíše dokonce ani v tomto kontextu pravdu, přinejmenším tak, jak to skutečně bylo a je. Není tedy pravdou, že by česká opozice zapomněla na politiku Antibabiš či Antizeman. Prim v této politice sehráli zcela jistě politici TOP 09, pak STAN, v počátku sekundovala i ODS, než se „stáhla“ a začala alespoň slovy některých svých představitelů práci vlády hodnotit i pozitivně. Antibabiš tedy i v době vrcholící krize v Česku během dubna fungoval. Že to politikům, kteří rétoriku Antibabiš používají příliš nepomohlo, je jiná věc.

Závěr Doležala je burcující:

Vracím se tedy k začátku a shrnuji: Sami můžeme za to, že jsme se znovu nechali zavřít v této zemi jako čuňata v ohradě. Některým lidem to zjevně vadí (viz spontánní setkání na hranicích, zejména tam, kde stála kdysi železná opona). Držím jim palce. Není jich mnoho. A nechali jsme si nasadit roušky. Přesněji řečeno dopustili jsme, aby se opatření, které snad někdy a na omezenou dobu může mít smysl, stalo podobně nedůstojným symbolem stádní loajality jako za totáče mávátka a praporky na prvomájových průvodech. Benjamin Franklin kdysi napsal (připomněli to před nedávnem na ČRo Plus): „Ti, kdo se vzdávají základních svobod, aby získali trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“ (A já jen doplňuji: a taky nakonec o obojí, tj. jak o svobodu, tak o tu trošku dočasného bezpečí, přijdou.) Proboha, vzpamatujme se.

K výše uvedenému lze pouze konstatovat, že Doležal překroutil fakta a řadu z nich úspěšně ignoruje. Především v článku není ani zmínka o tom, že ve státech, kde epidemii nezachytili včas, si užili lidé dokonce zákazu vycházení, a to na několik týdnů, někde i dva měsíce. Epidemie není dle mého soudu nic, co by bylo možné srovnávat s výměnou „bezpečí za svobodu“ a citovat Franklina je dle mého soudu zcela mimo kontext událostí. Co se roušek týče, právě jejich nošení považuje Doležal za symptom naší „nesvobody“. Něco ve stylu rouška rovná se náhubek?  Japonsko, abych jmenoval alespoň jednu zemi, o jejíž demokratické orientaci není pochyb, vychovává své občany k tomu, aby měli respekt ke svému okolí a nosit roušku tam není nic nenormálního, a to i v dobách obyčejné chřipky.

Autorovi proto vytýkám jedinou, zato zásadní věc. Ignorováním skutečnosti – průběhu pandemie ve světě, Čínou počínaje a USA konče, lze sice vytvořit vhodný základ pro fabulaci toho, jak si to Babiš a spol. pěkně zařídili. Pozorně sleduji vývoj v USA a tam naopak prezident bojuje za znovuotevření ekonomiky a klacky pod nohy mu házejí demokraté. Virová pandemie je prostě politikum všude na světě. Doležalův komentář je ale poplatný právě politice, pro kterou se vžil trefný název Antibabiš. Vzpamatovat by se tak měl především sám autor.