Včerejší pořad Máte slovo v ČT 1 na populární téma odebírání dětí v Norsku a ČR a také pěstounská péče. Pominu-li fakt, že pořad byl nepřehledný a jímavé, ale dlouhé osobní příběhy ubraly čas na podání informací, považuji za nutné opravit některé nesmysly, které v něm zazněly.
1. Téměř všechno, co na téma pěstounská péče říkal pan magistr Hasenkopf: zjevně nemá nejmenší představu, o čem pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD) je.
Jeho otázka: Proč si dítě nenecháte, když "prostě OSUD vám ho určil"? Na ni je jednoduchá odpověd – přechodným pěstounům neurčuje děti osud, ale SOUD na základě návrhu OSPODu!
Nerozumím ovšem souvislosti jeho dotazu s Norskou kauzou ani s jeho horlivým tvrzením, že pěstouni nesmí být rodiči dítěte – (pan Klimeš se mu snažil vysvětlit, že to vědí ti pěstouni, ale hůř se to vysvětluje malému dítěti). Za co tedy bojuje? Chce, aby děti byly v pěstounské péči napořád, nebo dočasně? Obávám se, že to neví ani on sám...
Na FB napsal: „Pěstouni mají být natolik profesně připravení, že si nemají vybírat, které děti přijmou a které ne, a mají být schopni se o ně starat v případě potřeby až do dospělosti."
Opět jasný důkaz, že neví, o čem mluví – buď jste pěstouni přechodní a je to na dobu omezenou (max. jeden rok), nebo dlouhodobí a staráte se třeba do dospělosti.
Soutěž o nejvetší hasenkopfský blud ale vyhrál výrok: "Pokud by měli fungovat jako přechodná stanice jen na pár týdnů, pak opravdu není rozdíl mezi nimi a ústavem, resp. ústav je lepší: dítě si tam nevytvoří nové vazby, které vzápětí zase někdo zničí."
Pan magistr by si měl přečíst něco o vývojové psychologii a citové deprivaci v ústavní výchově a teprve potom mluvit.
Ústav není lepší právě proto, že si dítě nevytvoří vazbu – ono totiž dítě svém ve vývoji a rozvoji nepočká, než se vyřeší právní věci: přizpůsobí se prostředí, v němž je. Pokud je tam kde vazby nejsou, nenaučí se je tvořit. Ale to už je popsáno desítky let (prof. Matějček a další).
2. Mezi dezinformacemi z jiných úst padla také částka 48 000 Kč pro doprovázející organizace a obava pana poslance Bartoška, že kvůli tomu by se mohli rozdělovat sourozenci.
Tato částka náleží doprovázející organizaci (může jí být i OSPOD ), která pomáhá, školí pěstouny i jejich partnery a kontroluje je. Tato částka je na ROK . Opravdu si někdo myslí, že kvůli takové sumě by někdo rozbíjel rodinu? Zaznělo, ale ne dost nahlas, že ty to organizace o umísťování dětí NEROZHODUJÍ – to dělá vždycky soud.
3. Další oblíbená, ale nepodložená obava zní, že pěstouny se stávají lidé zatížení exekucí. Pokud by to někdo takový chtěl zkusit, neměli by ho schválit odpovědní pracovníci. Nám bylo při přípravě řečeno, že toto by byl jasný důvod neschválení. V tomto případě stačí dodržovat kontrolní mechanismy!
4. Podobně oblíbená je obava je, že se pěstouny stávají nezaměstnaní. Na jednu stranu to zní "podezřele", ale když se člověk zamyslí, tak každý nezaměstnaný přece není povaleč, který nechce pracovat. Může to být zkušená žena, která celý život pracovala, její zaměstnavatel zkrachoval a ona se dozví, že je tady možnost pomoci dítěti v nouzi na dočasnou dobu, pokud se třeba necítí na výchovu do dospělosti. Vyhodnotit, zda se k tomu hodí, je opět na zodpovědnosti krajského úřadu, který pěstouny schvaluje.
Ne každý, kdo si podá žádost na pěstounskou péči, je schválen – zhruba 40 % žádostí je zamítnuto.
Ještě dodatek ke slečně, která se ptala, jak je možné, že se pěstounkou stane třeba kuchařka: protože i rodičem se může stát kuchařka.
Dítě potřebuje rodičovskou (i když náhradní) náruč a péči. Nepotřebuje odborníka ve smyslu lékaře nebo pedagoga. Pokud potřebuje psychologickou nebo lékařskou péči, musí mu ji pěstoun zajistit – tak jako svému biologickému dítěti.
Ke smutným osudům obou žen umístěných do nevhodné rodiny chci poznamenat, že mě mrzí, co se jim stalo, že to ukazuje úskalí některých postupů Fondu ohrožených dětí a že dva roky staré změny v péči o ohrožené děti by dalším podobným případům měly zabránit.
