Byl Štedrý den v noci, veškeré oslavy skončily, děti nadšené ze spousty hraček spokojeně oddechovaly v postýlkách a já seděla u počítače a snažila si utřídit myšlenky...A tehdy vznikl první článek, kterým začínám tento blog.
Milý Ježíšku,
píši ti tento dopis, abych ti mohla poděkovat za všechny dárky, co jsem dostala. Víš, hodinu jsem seděla nad papírem a dumala jsem, co by se mi hodilo, když mě můj drahý muž poprosil, ať napíšu Ježíškovi, co bych potřebovala. Nakonec jsem vypotila paměťovou kartu do mobilu a poukázku na eknihu. A to všechno jsem dostala, já vím. Nesmíš se zlobit a myslet si, že jsem nevděčná, ale... Po té hodině pocení jsem si vzala příklad ze své dcery. Ona nepsala do dopisu věci, co by potřebovala, ale jmenovala dárky, které by si opravdu přála. Tak jsem se touto cestou pokusila ubrat i já a napsala úplně dolů (teď mě napadá, že sis toho vůbec nemusel všimnout) PS: jakékoli živé zvířátko. Nechtěla jsem ragdollku s papírama za spoustu tisícovek, stačil mi malý tvoreček, který je sám na světě a nemá svoje doma. A třeba na mě někde čeká. Místo toho jsem dostala plyšovou kočičku, která je sice krásná, ale hned pod stromečkem mi ji dcerka zabavila. A já jsem se dostala zpátky do vzpomínek. Víš, už jednou jsi mě takto zklamal. Nevím, jestli si na to pamatuješ, bylo to jen přání jedné malé holky, kterých máš určitě tisíce. Ale to přání se každoročně opakovalo: Pejsek, živý malý pejsek. Každý rok jsem ti o něj psala a pokaždé mi máma říkala, že to nejde, že bychom s ním museli každý den ven, že to stojí peníze. A já pořád nechápala kde je problém a pořád ti psala dokola totéž. Až jednou, to mi mohlo být tak deset, jsem zase škemrala, a máma řekla ano, letos už pejska dostaneš. A já byla ta nejhodnější holčička na světě, nosila jsem samé jedničky, pomáhala doma, aby ježíšek viděl, že si psíka opravdu zasloužím. Až přišel štědrý večer a já hledala...a hledala...až se pod stromečkem krčil poslední balíček...A v něm byl plyšový pejsek. Sevřelo se mi srdíčko a podívala jsem se na rodiče: snad sis nemyslela, že dostaneš živého.
A byly to moje nejsmutnější Vánoce.
A víš, co se stalo pak? Určitě jsi z nebe sledoval, že jakmile mi padlo 18 let, dotáhla jsem si domů štěně velikosti menšího telete a rodičům nezbylo nic jiného než mě, tedy nás oba, vzít na milost.
Takže brouku, já vím, že to čteš, dávám ti poslední možnost. Okamžitě se obleč a sypej do nějakého útulku, než se seberu já a odjedu tam s naší drahou dcerou, která se díky bohu svou náklanností ke zvířatům povedla po mě, a dotáhneme ti domů celou armádu. Srozuměno? Kočkonos máš nachystanej v chodbě.
Díky, Ježíšku
