Česká pošta opět boduje

Člověk by si mohl myslet, že když někomu zvýšíte počet objednávek, mohl by být rád, že mu zachováváte jistotu existence. Ne tak Česká pošta. A ještě k tomu na vesnici.

Je slunečné poledne, právě vyzvedávám dcerku ze školky. Děti si ještě chvilku hrají na hřišti u školky, já natáhnu nohy z lavičky a užívám si chvilky obědové pauzy, než se zase budu muset zalogovat do počítače.
V tom mi zvoní telefon.
"Tak už jste z té školky doma??" slyším v telefonu nepříliš dobře naladěný hlas.
"Prosím?" nechápu, co mi kdo chce a proč na mne dotyčná zvyšuje hlas.
"No jo, Marta vás viděla, jak jdete pro holku do školky. A ty granule chcete nebo ne teda? Se s tím vleču až k vám." Takže poštovní doručovatelka mi chce něžně naznačit, že mi doručovala balík a nezastihla mne doma.
"A nemělo náhodou dorazit avízo o balíku do ruky?" zkouším se hádat.
"Tak chcete nebo nechcete?" nepřipouští argumenty ta dobrá žena.
Kapituluji. Nemá cenu se hádat, hlavně ne tady na vesnici. "Za deset minut jsem doma, prosím, tedy počkejte."
"Deset minut? Já to chodím za tři. Marto, prej deset minut."
"A co kdybych vám ty balíky nechala před barákem? Takový těžký, to vám nikdo nevezme."
"Za deset minut jsem tam."

Zavěsím telefon. Sundám vzpouzejícího se syna z houpačky a nakvašenou dceru z trampolíny.
Domů doběhnu s jedním dítětem na ramenou a druhým v kočárku za krásných sedm minut, oba shodně řvou, že domů ještě nechtěli.
"Sedm," hlásí ta dobrá žena. Asi stopovala.
"Ten balík má aspoň pětadvacet kilo."
"OSmadvacet," opravím ji dobrosrdečně.
"Vosumadvacet?? To těch granulí asi máte, co? To si to nemůžete koupit někde laciněji, abych se s tím nemusela tahat?"
"To ale nejsou granule," opravuji paní.
"Ne? A co to teda je?" hledí na mě doručovatelka napjatě, jako před koncem dílu Ordinace v růžové zahradě.
"Písek," odpovídám a nehnu brvou.
Obličej pošťačky zaznamená několik mimických změn od nepochopení, přes nevíru, až po totální naštvání.
"To mně jako chcete říct, že se vám tady tahám s pískem????" zařve na mě madam.
Zachovávám poker face. "Tak zase za měsíc."
Šlehne po mě pohledem, i když by po mně asi nejradši hodila osmadvacetikilový balík.

A pak dělejte České poště kšefty...