Strasti pracující matky

Teprve, až mám děti, pochopila jsem, jaká je to zábava jezdit do práce. A to, co vás potká předtím, můžete na pár hodin klidně hodit za hlavu.

Rok 2017 se rozjel v plných obrátkách, takže nastal čas navštívit účetní oddělení a podepsat onen zázračný růžový papír. Jako pracující matka dvou dětí mi nezbývá nic jiného, než vytvořit detailní časový hramonogram s dostatečnou rezervou na všechny nenadálé situace, a domluvit hlídání u babičky. Jelikož se mám do práce dostavit přesně v 11.30, považuji čas na vzbuzení detí v 7.30 za přijatelný. Ne tak oni.  Ačkoli mne v sobotu tahají z postele už v šest, najednou dcera hlásí, že je Bobek. A že chce ještě spát. Fajn. Beru syna s sebou do koupelny, jelikož nechat našeho ročního vejlupka samotného, by se rovnalo katastrofě, a rozhodnu se alespoň v klidu umýt a nalíčit.
"Alánku, kolíčky, podívej," vysypu před syna barevnou hromádku s nadějí, že se zabaví. Čistím si zuby, malý zatím hromádku rovnoměrně rozhází po koupelně a zastrká pod pračku. No, tak to bychom měli. Vyndávám šminky, ty malého zaujmou mnohem víc. Mezitím mě volá starší dcera, odběhnu na deset vteřin.
Tak, teď to malování. Syn sedí a pozoruje mě. Make up...tady někde byl. Nový, od Ježíška, nepoužitý, nekřesťasnky drahý.
"Alánku, neviděl jsi takovou malou tubičku?" dostávám podezření. Dítě horlivě kývá hlavou.
"A kampak jsi ji schoval?" snažím se z malého dostat alespoň přibližnou lokalizaci.
"HAM," odpovídá naše batole a já přemýšlím, zda jet na pohotovost rovnou nebo googlova složení a jet až pak.
"Tys ji spapal?" pokračuju ve výslechu. Nechápavý pohled.
"Alánek HAM?" přeložím svůj dotaz do řeči ročního špunta.
Vrtí hlavou. Aspoň, že tak, oddechnu si.
"A copak udělalo ham?"
"Ba. Ba HAM," odpovídá trpělivě můj synátor. Naděje národa.
Rozhlížím se a snažím se hádanku rozklíčovat. "Jaké ba?"
Syn už netrpělivě ukazuje na toaletní mísu. Ba, ukazuje mi syn jako poloblbovi, HAM demonstruje třísknutím deklíku o toaletu. "HAM, HAM."
Buď trpělivá, je to jen dítě...tvoje dítě. A tvoje chyba, protožes ho nechala samotného.
Nasazuji si rukavice a postupně z mísy lovím make up, rtěnku a řasenku. Zbyly mi stíny, takže jedu do práce s vizáží strhané matky.
Jdu zkontrolovat dceru, kouká na tablet, vyučena z předchozích nezdarů, beru syna do šatny.
Aláněk tříská šuplíky. "Hezky si hraješ," chválím ho.
Slušně se oblékám, rozumějte čisté tričko, do které si ani jedno z dětí ještě nestihlo utřít sopel.
Vyndávám mužovi ponožky z kočičího záchodku. Syn řve, že mu kazím zábavu.
Oblékám děti. Máme devět hodin.
Připravuji dětem i sobě jídlo.
"Maminko, Alánek je kočička."
"Pročpak, že leze po čtyřech?" odpovídám nesoustředěně od chleba, který právě mažu sýrem.
"Ne, on papá granulky."
Čtu složení, usuzuji, že jsou zdravější, jak leckteré lidské jídlo.
Krmím děti. Převlékám tričko polité mlékem.
Tričtvrtě na deset. Začínám být mírně řečeno netrpělivá,navleču děti do kombinéz a můžeme vyrazit.
Mezi dveřmi si uvědomuji zásadní chybu.
"Elinko, bylas čurat?" ptám se své tříleté dcery.
"No jasně mami, s tátou."
Oddechnu si, nanosím věci a děti do auta a můžeme jet.
Čtvrt na jedenáct. Dvacet kilometrů před námi. Sníh, mráz, led.
"Maminko, mě se chce čurat," hlásí dcera ze zadní sedačky.
"Elinko, vždyť jsi byla s tátou, tak to vydržíš."
Vtom se zarazím. Muž jel ráno do práce dřív, než děti vstaly.
"...a kdy že jsi s tím tátou byla?"
"No přece večer!"
Brzdím. Sníh nesníh, pole nepole, mráz nemráz svlékám dítě.
"Mami, ale já chci čurat na mravence."
Přemýšlím, kde teď, v minus deseti vzít mravence.
"Mamko, já jinak nemůžu čurat," fňuká malá.
"On tady hajá pod snížkem, víš, a čeká na teplou sprchu."
"Tak jo," hlásí malá. Oblékáme se. Alánek řve.
"A teď ještě kakat, jo? Na beruško, jo?"
Usmlouvám dvacetiminutové zdržení, které by mělo vydržet tak akorát k babičce a šlapu na plyn.
Před jedenáctou dorážíme na místo, předávám ratolesti prarodičům a padá mi kámen ze srdce.
Jedu do práce...odpočinout si...konečně!!!