Zde navazuji na svůj první článek a vysvětluji, co se stane v rodině, kde muž odmítne plnit přání své ženy, a kde si mužská část rodiny myslí, že má ve všem poslední slovo. Bohužel, ani muži, ani kocourovi toto přání nevyšlo.
Ona to fakt udělala!! Páník jí to sice vyloženě zatrhnul, a já jsem jeho moudré rozhodnutí odmručel tichým kočičím souhlasem. A ona?? Místo, aby jako správná samice sklapla patky a poslouchala nás mužské, vyčíhala první příležitost, kdy on nebude doma a infiltrovala mi do teritoria třetí kočku.
Jako by jí nestačily předchozí nezdary s rozšířením smečky. První jsem byl samozřejmě já, pán tvorstva, zdejší velitel, kocour Monty. Pak, asi z radosti, že mě má, začla nezadržitelně kynout. Když už se na to nedalo koukat, prohlásila, že jí praskla voda. "To jako fakt, nebo zase jen planej poplach?" ptal se on. Vylezl jsem na nejvyšší místo obývákové stěny a čekal, až zavolají instalatéra a mě evakuují do bezpečí. Místo toho po něm hodila botu, sbalili tašku, nasedli do auta a odjeli pryč, aniž by se starali, co se mnou bude. On přitáhl za dva dny, zářil štěstím, smrděl chlastem a blábolil cosi o nové paničce, ona přitáhla za týden něco tak šeredně opelichaného, že se na to nedalo koukat.
Pak jsem pár měsíců jen úspěšně likvidoval vybavení bytu, aby viděli, jak se mě dotkli, když mě odsunuli na druhou kolej. Jakmile jsem se naučil utíkat na sousedovic balkon, a oni dodnes nepochopili, proč měli každý den rozházený vajgly po balkoně, začala číst tlustý knížky, aby nakonec přišla s nápadem, že by mě mohla zabavit kočičí parťačka. Páník pár týdnů statečně odolával. Teplé večeře ještě oželel, celibát už ale nevydržel. A tak přišla Fialka.
Rok se nic nedělo, asi mě chtěli ukolébat od ostražitosti, až kolébku opravdu vytáhli, a do ní bobkohrabka přinesla ještě ošklivější lidský polotovar, než ten předchozí.
Dneska je teda malá panča jedinej, koho poslouchám, Fíla ta nejlepší kočičí parťačka, se kterou si pořádně proháníme perka. A první slovo malýho páníka bylo KA, což můžete přeložit jako KOČKA...tedy JA.
Ale tohle...? Nebo vlastně TAHLE. Zkušeným okem ji omrknu. Hm, asi rok, úplně obyčejná, bez pravého oka, mourovatej kožich. V duchu se zasměju: Nic horšího tam neměli? Nemohli jste vybrat aspoň nějakou papírovou s rodokmenem, aby se mi vyrovnala? Jdu ji očichat a dát jí na srozuměnou, kdo je tady pánem. Z kočkonosu vyletí tlapa s drápy nabroušenými jako břitva.
Když se za několik minut otřepu a vyhrabu se z podschodů, kam jsem se v panice ukryl, zavzpomínám na dobu, kdy nám ve sklepě dělali odpady. Já se usídlil na strategickém místě točitého schodiště ve výši očí a stokiloví zedníci museli poníženě prosit posluhu, aby mě šla někam zavřít, když nechtěli přijít o oko nebo skončit s podrápaným obličejem. Monty, seber se, říkám si v duchu. Jdu ji ještě jednou ukázat, zač je toho loket, tentokrát mnohem ostražitěji, ale tlapa vyletí ještě rychleji. Pchíííííí, zdraví mě ona kočičí slečna, a já seznávám, že to tady bude ještě zajímavý.
Páník se vrací z práce, malá se mu věsí na krk. "Táto, máma má pro tebe překvapení." On pochopí takřka vzápětí, prohlásí, že teplé večeře a sex si může panča strčit za klobouk. Ta jen zamručí, že taky dobře. A to je jako všechno?? No tak to bude ještě zajímavější.
