Poslední dobou jako by se rozmnožily dotazy typu čekám dítě, musím se zbavovat své kočky? Proto se s vámi chci podělit o následující pravdivý příběh.
Bylo po Vánocích a do Silvestra zbýval jen den. Někteří netrpělivci neodolali a odpalovali rachejtle už dnes, k tomu se přidaly bolesti bříška, rostoucí zuby a počínající rýma. Výsledkem této rovnice bylo, že nikdo z naší rodiny nespal. Roční syn řval, tříletá dcera řvala, protože řval její bráška a my s mužem jsme měli co dělat, abychom neřvali taky. To vše zpovzdálí pozorovaly naše dvě kočky. Nosíme, chováme, houpeme, drndáme, kočárkujeme, nahříváme, podáváme léky, ale nic nezabírá.
V půl třetí ráno jsme s mužem zasedli k počítačům a nechali děti řvát. On googloval velikost babyboxu, já nejbližší psychiatrii. Na scéně se objevil náš kocourek. Naše totálně nemazlivé zlatíčko, na kterého když sáhnete, když nemáte, můžete si být jistí, že schytáte jednu drápem. Tohle stvoření se stočilo do klubíčka ke starší dcerce, ta přes něho přehoidila ručku a za chvilku už spokojeně oddechovali. Řev neřev.
Dalších deset minut nosím brečící batole, konečně se zdá že usnul, pokládám do postele, ale už se zase začíná nespokojeně vrtět. Přichází naše druhá kočička Fialka, bojínek, který radši uteče, než aby se k němu naše děti přiblížily. Skáče mu na břicho. "Fili, kšccc, jedeš, co to děláš?" hysterčím. Fialka na mě nehledí, v klidu se uvelebí malému na bříšku. Ten vypustí z bříška salvu hodnou stokilového muže, blaženě se usměje a konečně usíná.
Takže všem matkám radím. Zvířata jsou nejlepší přátelé, které si vaše děti mohou přát.
