Vláda ČR bere peníze občanům a chce je dát církvi

Církevní restituce tak, jak je navrhuje koalice, respektive strany TOP09 a ODS, by neměly proběhnout. Mohou totiž v budoucnu zavdat příčiny k mnohým soudním sporům, které by nemusely dobře dopadnout pro ty, co se chystají těmito restitucemi obrat občany, kteří s církevními restitucemi nesouhlasí. Ostatně i samotní restituenti by v budoucnu mohli napadnout nerovný přístup k nim samotným.

Může si vůbec rozpočet ČR dovolit krvácet na majetkovém vyrovnání s církvemi v době, kdy se počítá, že na hlavu každého občana připadá 150 000 Kč dluhu? Není snad důležité udržet nad vodou ekonomiku a popostrčit ji k růstu, bude-li možno? Není snad důležité nezvedat daně, aby ekonomika nebyla více tlumena? Není snad důležité nechat ekonomiku tvořit nová pracovní místa a podpořit zaměstnanost?

Proto se odsouvá věk odchodu do důchodu, aby zbylo dost pro církve? Proto se krátí sociální dávky, zrušil se sociální příplatek a krátí se doba pro pobírání příspěvku na bydlení, aby zbylo pro církve? Proto nemůže vláda přidat peníze do rozpočtu obcí, a musí brát 4 velkým městům, aby obcím mohla přidat? Proto, že musí zbýt pro církve? 

Pokud nepanuje shoda mimezi koaličními partnery, opozice je tvrdě proti a občané se mezi sebou přou o to, zda církvím dát nebo nedat, není vhodná doba na řešení vyrovnání s církvemi. Občané by si měli všímat, kdo se jich zastává. Jsou to politici věcí veřejných a ČSSD. Na politicích VV může záviset pád vlády, nebo politici VV mohou vyhandrkovat něco za ústupek restitucím. Toho nechť si voliči všímají.

Politici opoziční ČSSD ústy pana Tejce navrhuje referendum k přesunu majetku, zatímco pan Dienstbier navrhuje riskantní návrh při uvážení, jak si někteří podílníci některých fondů naběhli, vznik fondu, který by spravoval majetek, používaný církvemi po datu 25.2.1948. Z výnosu fondu by si představoval financování činnosti církví. Kdo a jak by fond spravoval a s jakými garancemi, to pan Dienstbier nenavrhuje, ale bylo by to zajisté klíčové.

S přihlédnutím k ekonomické a finanční krizi, jejíž konec si nikdo netroufá odhadovat, a to ani zběhlí finančníci, jako na příklad Sörös, je nutno si přiznat, že návrh řešit nyní vyrovnání s církvemi zavání korupcí, honbou za rychlým řešením něčeho, co bude po změně vlády nezvratitelné, ale co také může napáchat škody na další století.

Jako by si skupina vyvolených říkala „po nás potopa, ale co – my už máme své ulito v daňových rájích a na tajných kontech, a plebs … ten ať se v tom vymáchá, z nich nic nemáme. Tahle česká vláda zde není pro české občany, ale jen pro vybrané skupiny lidí a pro uspokojování svých potřeb honby za penězi, vyživování svého Ega a kochání se svojí politickou mocí.

Je to tak průhledné. Starostové obcí pomohli do sedla několika vyvoleným a ti jim za to pomáhají rozpočtovým určením daní domoci se majetku. Zřejmě i církevní hodnostáři pomohli poshánět volební hlasy, které dostaly k moci někoho, kdo se chce odvděčit deponováním objemu peněz ze státního rozpočtu církvi. A spěchá to, protože budou nové volby a opět bude nutno shánět volební hlasy. Je třeba rychle dokázat, že je vůle sliby plnit, aby starostové í církevní hodnostáři ve volbách pomohli řídit ruce voličů z obcí a farností ke kroužkování těch správných jmen a vybírání těch správných volebních lístků.

Tak či tak, honba za vlastním prospěchem za současné zrady, páchané na občanech, voličích a jejich důvěře, na své vlasti a její mezinárodním kreditu, byla, je a bude vždy vlastizrada. I když se děje mnoha způsoby, dokonce pod závojíčkem úlisných gest, se symbolem srdce na klopě a s transparentem o vítězící pravdě a lásce nad hlavou.