Když včera v TV přišla řeč na podezření, že šest soudců soudilo bez řádného jmenování, zaslechla jsem řeč na jejich obranu s klíčovou myšlenkou: „nedovedu si představit, že by ty kauzy, které oni odsoudili za dvacet let, najednou pozbyly platnosti.“
Okamžitě mne napadlo, že si zřejmě všichni máme představit, že ty kauzy, které těchto šest soudců odsoudilo, byly odsouzeny se správným rozhodnutím. Bohužel jistě pochybnosti vyplývají na povrch a následně jsou vždy stejnými soudci umláceny po hladinu.
Připomeňme si jména těch šesti soudců, tedy
Josefa Hlaváčka, Ľubomíra Klimáčka, Jana Veselého a Františka Romana, podle Vrchního soudu údajně jmenovaných v roce 1992 tehdejším premiérem Janem Stránským, a Jiřího Hnilicu a Rudolfa Tomašoviče, podle Vrchního soudu údajně jmenovaných Václavem Havlem. Protože strana, která je měla jmenovat nepotvrdila tato jmenování, respektive neexistují záznamy, že by k takovým, případně vůbec jakýmkoliv jmenováním soudců v dané době došlo, podal publicista Miroslav Vodrážka trestní oznámení pro podezření z podvodu, padělání veřejné listiny a zneužívání pravomoci.
V jakém světle pak stojí autor věty: „Nedovedu si představit, že by ty kauzy, které oni odsoudili za dvacet let, najednou pozbyly platnosti.“
Jimi odsouzené kauzy, které budí nedůvěru, jsou na příklad spojeny se jmény Tomáše Pitra, exprokurátora Vaše, či Jiřího Kajínka.
Opravdu si myslím, že by všechny kauzy, na které těchto šest soudců sáhlo, měly být řádně přešetřeny. Zřejmě většina „těch nepodstatných“ bude v pořádku, ale ty kauzy, které budí rozruch, pochybnosti, či se váží k orgánům státní moci, nebo k podnikání ve stylu pana Pitra, by měly projít novým řízením. Pokud ovšem již lze uplatnit promlčení, můžeme poděkovat všem vládám a politickým stranám, které takový šlendrián mezi soudci dovolili zavést a ututlat po dobu nezbytně nutnou pro to, aby bylo možno uplatnit promlčení a na něm pak postavit beztrestnost.
Někdy umíme pochybnosti odstranit na počkání, nejpozději ihned, příkladem toho jsou „úplatky pana Bárty svým kolegům“. Obvykle si zřejmě v politických stranách ODS, TOP09 a ČSSD kolegové předávají úplatky, a tudíž o tom nemají politici z těchto politických stran pochyb.
Na druhé straně závažné problémy s podezřele získanými VŠ diplomy, přirozeně i tituly, na to navazující zaměstnání, nejlépe ve státní správě, na to navazující příjmy, nakonec i podezřelé jmenování soudců, to vše necháme vyhnít, aby se náhodou někdo nespálil. Ve jménu čeho? Práva? Nebo vládnoucí mafie? Nebo ve jménu mafie, která drží v hrsti ostatní soudce a nevyšší patra státní moci v ČR? Nebo je to vše jen souhra náhod, že takové neuvěřitelné kauzy se mohly udát v ČR, právním státě, který již 22. rok směle kráčí do Evropy v sametovém převleku a chrastítky v ruce?
Soudci si umějí vybojovat platy, obhájit si je i v dobách, kdy ostatní státní zaměstnanci jsou kráceni, umějí si vydobýt důchody, umějí všem ostatním občanům republiky, ve které žijeme všichni společně, dát najevo, že pánem jsou v této republice oni. Soudci si vydobudou kdykoliv to, co chtějí, i kdyby ti ostatní měli na ně dělat sbírky. Jde přeci o nezávislost soudců.
Nezávislost soudců na státě, ve kterém žijí, na jeho ekonomických možnostech, je však nelogický a především neetický požadavek. Kde ale hledat Etiku u soudců, advokátů, exekutorů a jiných právníků, kteří své vzdělání postaví na pochybně absolvovaných studiích, na podivně získaných titulech, na nejen sporných, ale rovnou neprokazatelných jmenováních?
A kde hledat Etiku u jejich kolegů, kteří studia absolvovali řádně, tituly získali bezesporu v návaznosti na ukončení studia a jmenovací dokumenty mají v pořádku a souhlasné s dokumenty té instituce, která je do funkce jmenovala, ale drží basu s těmi pochybnými?
Nakonec, proč hledat Etiku tam, kde jde o moc a peníze? Jak daleko se dostaneme s Etikou, když se nemůžeme opřít o moc a neneseme balík peněz? Jak daleko by došla politická strana, která by se oháněla etickými kodexy, ale nevládla by mocí, podepřenou váhou konta?
Mávat transparentem s heslem „Pravda a Láska vítězí“ skutečně může beztrestně a bez rizika, že skončí ve svěrací kazajce v Bohnicích, jen ten, za kým stojí Moc a Peníze. Nicméně i když odložíme nemístné ideály, snad můžeme požadovat jistý standart v české politice a právním systému a doufat, že ČR bude patřit mezi civilizované země, kde mafiánské praktiky, pokud se jich nelze zcela zbavit, jsou alespoň odsuzovány, ne tolerovány, ba dokonce podporovány.
Napadá mě úšklebek, že doufat můžeme vždy, neboť Naděj umírá poslední. Snad mi to nikdo do diskuze nenapíše … ani jako bezútěšnou Útěchu.
Foto perex: kouzelný úsměv konkurzního soudce Berky ze serveru mojecelebrity.cz
