Prezidentova milost panu Baštovi, který při obraně svého sběrného dvora postřelil nevítanou návštěvnici, se spolupachatelem opětovně přicházející pro jeho majetek, měla dozvuky nejen zde na blogu, ale samozřejmě i ve večerním vysílání ČT24. V TV opět zaznělo, že lidský život je cennější nežli majetek. S tímto tvrzením všichni souhlasíme. Jenže následovala implikace, že tedy život zloděje je cennější nežli majetek okradeného. A toto tvrzení zřejmě ne všichni stejně chápeme, respektive otázka zní, co pro koho je cennější a jak tuto implikaci zpracovává ten, kdo rozhoduje, zda se půjde krást či nikoli.
Na příklad, kdyby zloděj věděl, že vstoupením na cizí pozemek s cílem způsobit majiteli škodu riskuje své zdraví, možná i život, mohl by zkusit zvážit, jestli je mu cennější jeho život, nebo cizí majetek. Zkusme nějak zlodějům napovědět, že by měli v předstihu, než začnou krást, sami uvažovat nad touto zapeklitostí.
Pokud by se zloděj svobodně rozhodl, že je mu cennější jeho život, a z pozemku tiše vycouval, aniž by se tkl majetku, respektive ani by tam nevstoupil, pak by to byl kýžený cíl. Pokud by se zloděj rozhodl cenit výše cizí majetek nežli svůj život, pak by riskoval po své svobodné úvaze, a tudíž by si následky mohl připsat na svůj účet, ať již by šlo o škodu na jeho zdraví nebo ztrátu jeho života. Byla by to jeho volba, ne volba okrádaného, to je v tomto podání snad jasné a je to velmi důležité pro posouzení, kdo je na vině za události příští.
Proč má okrádaný zvažovat, jak moc je mu cenný jeho majetek proti ceně života zlodějů? A proč má dokazovat, jak moc je mu jeho majetek cenný, že je to na příklad věc jeho speciální obliby, nebo že je to jeho poslední majetek, nebo že k tomu majetku má citový vztah, který nic nenahradí, případně že jeho zcizení ho uvede do stavu nepříčetnosti.
Zloděj samozřejmě nemůže tušit, jakou míru ocenění svému majetku přikládá ten, co jej vlastní. Tudíž neví, jak moc si jeho života bude okrádaný cenit. To je ale zcela vedlejší. Neodvádějme pozornost a argumentaci od meritu věci a řekněme si jednou pro vždy, že za krádež přijde trest, možná hned a možná dost tvrdý.
Sepisování protokolů a upřesňování seznamu ukradených věcí je trest pro okradeného. Ten přijde hned a je otravný.
Mám však na mysli trest pro zloděje, ten mnohdy chybí, a právě proto se zlodějům tak daří a v závislosti na jejich pocitu neohroženosti přirozeně roste jejich apetit a odvaha, či spíše neurvalost a drzost.
Je-li zloděj vypátrán a ukradené předměty nemá, pak ani o ně nepřijde, kdežto okradený stále zůstává jediným potrestaným, protože svého majetku se nedobere, bude chodit svědčit a ztrácet čas a třeba ještě hledět do spokojené tváře s povýšeným úšklebkem (pachatele, ne soudce, aby bylo jasno).
Jestli si někdo myslí, že za zpronevěřených 15 milionů, které již nejsou k nalezení, je trest odsedět si 10 let, možná méně za katrem, pak ať si takový obhájce zlodějů zkusí za rok vydělat 1,5 milionu nezdaněných, možná i více – doporučuji přepočítat podle zkrácení trestu. Někdo tuhle částku vydělá za celý aktivní život, někdo nikdy, někdo ji ukradne za půl hodiny zlodějské odvahy.
Pravda, nezávislí soudci si 15 milionů vydělají poměrně rychle. Soudě však podle toho, jak se každoročně soudci bijí o vrátku zkrácených platů v předběžném roce, si myslím, že když kvůli těm 70 – 90 tisícům dělají každoročně takovou remazuru, ukradených 15 milionů by je velice silně vytočilo.
Ve spojitosti s vážením, zda cennější je zdraví nebo majetek, mi tane na mysli příběh, ke kterému jsem se připletla jakožto nálezkyně odloženého lupu. Před třemi lety jsem se osobně seznámila se starou paní, kterou zloděj okradl jen o pár stovek, dokonce i klíče, doklady i brýle s taškou jsem na druhý den ráno našla a donesla jí.
Bohužel ji pachatel s vidinou svého profitu na jejím majetku srazil k zemi a ona si při pádu mimo jiné zlomila krček v kyčli. To je pro starého člověka velmi nebezpečný úraz. Jak dlouho asi přemýšlel tento zloděj, co je cennější, zda její zdraví nebo pár stovek k tašce s nákupem? Ani minutu.
Pro něj byl cennější jakkoliv malý lup proti životu či zdraví okradené. Citlivé duše, které se pod dojmem obžaloby pana Bašty z vraždy vyděsili, že i v tomto příběhu byl zloděj obžalován z vraždy, ujišťuji, že se tak nestalo. Zřejmě v současném českém právním řádu je bránění svých věcí před zlodějem s následkem zranění zloděje pokusem o vraždu, kdežto zranění okradeného je krádež, při které se nešika okradený zranil.
Jak dlouho ještě si budeme skrytě hýčkat tyhle zloděje, než se rozhodneme otevřeně chránit jejich oběti? Kdy se rozhodneme následky za zločin krádeže či lupu přičíst nově k tíži zloději, nikoli tradičně k tíži okradenému, byť by na zdraví byl škodný zloděj? Jsem pro, aby následky, vyplynuvší ze situace, nesl ten, kdo situaci zavinil, nikoli ten, kdo byl do situace zavlečen proti své vůli.
