Otázka, zda je cennější majetek, nebo život

Tuhle otázku si může položit každý, ale ne všichni se shodneme na stejné odpovědi, zvláště pak, začneme-li rozebírat, o čí život a čí majetek a komu v dané chvíli jde.

Na příklad když mi z okna spadne zlatý řetízek z krku, neskočím pro něj, protože bych riskovala svůj život, ale sejdu dolů a tam už ho třeba nenajdu, protože si ho vezme nějaký šikovný nachomýtnuvší se kolemjdoucí. Také za tím řetízkem na příklad nevyhodím dítě, ani psa. Stále je mi jejich život cennější než zlatý řetízek. Já bych ale ani kvůli tomu řetízku nevyhodila z okna Cikána. I jeho život by mi byl cennější než můj zlatý řetízek.

Jinak rébus život versus majetek řešili cikánští teenageři, když na procházkách strhávali ženám z krku jejich zlaté řetízky a při tomto řetízkovém sportu riskovali zdraví starších dam, někdy i zavinili jejich úmrtí následkem zranění. Těmto teenagerům byl cizí majetek cennější než cizí život.

Evidentně ale vnímají i takoví teenageři, že cennější je jejich život než cizí majetek. Jinak by totiž neobírali o zlaté řetízky, kabelky, peněženky a jiné cennosti či drobný majetek oběti, od nichž jim nehrozí nebezpečí újmy vlastního zdraví či života. Tím je vysvětlen drobný rozdíl ve vidění poměru ceny majetku k ceně života jedinci, jako jsem na příklad já, proti jedincům, jakými jsou na příklad řetízkáři, kabelkám a jiní drobní i razantnější zlodějíčkové, kteří kvůli zisku cizího majetku neberou ohled na možnou ztrátu cizího života.

Jak se na možnou ztrátu vlastního života dívají zloději kabelů pod vysokým napětím, případně kovů, které působí ve výztuži zdiva? Pro některé evidentně je cennější zcizený majetek, nežli vlastní, matkou darovaný život. Po přečtení zprávy, že na nějakého zloděje kovů spadl strop nebo překlad a zabil ho, nebo že zloděje kabelů zabil vysokonapěťový výboj, si řekne člověk, který má hodnotový žebříček v pořádku, že kdo chce kam, ať tam tedy dojde.

Oběť a její příbuzní se pak nemohou na společnost zlobit, že zemřelého při krádeži nelitují a nepořádají na její počest smuteční průvody s pompou a květinovými vozy. Příbuzenstvo ale samozřejmě může proti zdravému rozumu svolat smuteční průvod příbuzných a kolegů a s pompou projít městy i vesnicemi, aby u hrobu nešťastného a jinak nikoli neznámého zloděje nakladli květinové věnce s légami, popsanými děkovnými a oslavnými texty, hesly i básněmi.

Nakonec se říká, že o mrtvých jen dobře, a tak do toho okolního hrobového ticha nějaký ten oslavný nápis zapadne.

Společenský problém nastane až v okamžiku, když na sebe narazí jedinci, z nichž jeden si cení svého majetku a svého života, kdežto druhý si cení jeho majetku a svého života. K dokonalému vyhrocení situace může přispět fakt, že každý z nich staví život toho druhého až na třetí pozici svých okamžitých životních hodnot. Může, ale nemusí. K vyhrocení dojde až tehdy, kdy soupeři jsou na srovnatelné úrovni.

Tím je vysvětleno, proč s babkami, ozbrojenými sponkou ve vlasech nebo pilníčkem na nehty v kabelce a vyzbrojenými francouzskými holemi a pohybovou nedostatečností, je dohoda o jejich zlatém řetízku brnkačka, kdežto s dědkem (pardon) ozbrojeným střelnou zbraní a vyzbrojeným postřehem a fyzickou formou je řeč o jeho majetku poněkud komplikovaná a s výsledkem neočekávaným.

Z uvedeného také vyplývá, že na tom, zda je cennější život a čí život, nežli majetek a čí majetek, se lidi bez násilí kolikrát opravdu nedohodnou. Snad bychom se alespoň mohli dohodnout na tom, že chtít se násilím zmocnit cizího majetku znamená, že násilník považuje kromě cizího života onoho majitele majetku i svůj život za méně cenný, než onen cizí majetek, o který zrovna jde.

Pak nevažme, zda jde o zlatý řetízek, tašku s nákupem, s důchodem, či notebookem, nebo snad kreditní kartu k milionovému kontu. Jen se držme přísné logiky – ano, tento občan svůj život staví až na místo za život majitele majetku a za samotný majetek (ten asi bude na prvním místě). Takže zákonitě majitel bude nejprve hájit svůj život, pak svůj majetek a teprve pak, až útok skončí, třeba i úmrtím nebo zraněním útočníka, může začít zachraňovat život útočníka, pokud ten mezitím neuteče z místa činu.

Na příklad pokud útočník od garáže u Tanvaldu utekl domů a tam nahlásil těžké zranění a žádal si pomoc otce, nemohl se zlobit na majitele garáže, že mu neposkytl první pomoc. A jestli se útočníci mohli zlobit na majitele garáže, že bránil sebe i svůj majetek, když oni byli v přesile a ve zvýhodněné věkové kategorii, tak, aby odvrátil či zastavil útok? Teoreticky mohli – ale jedině tehdy, pokud jejich cílem bylo zneškodnit majitele a vzít si jeho majetek, což on jim překazil. To, věřím, že jednoho opravdově a upřímně naštve.