Nedávno jsem v TV zhlédla pořad o zvláštních nemocech a samozřejmě postižených těmito nemocemi. Zaujal mne příběh maminky s dospělou dcerou, obalenou obvazy od hlavy k patě. Obě ukázaly na kameru, jak moc se mají rády, a obě odsoudily českou společnost, která je zásobuje sociálními podporami od narození postižené dcery. Ptám se jich: Dámy, kam se poděla vaše pokora?
Neptám se ale pouze jich. Jen se zamýšlím nad tím, jak ony a mnozí další neváhají šmahem odsoudit českou společnost za to, že nechce svoje děti posadit do lavice ve škole vedle postiženého, že se postiženým vyhnou na ulici, neboť nerozumí jejich problémům, že se topí ve svých problémech a nechce naslouchat těm jejich.
Z mnohých řečí některých postižených vychází česká společnost jako daleko horší než kdekoliv jinde na světě. Prý jsme xenofobní, nesnášenliví a neochotni pomoci. Poslouchala jsem kritiku obou dam a hleděla na zařízení prostorného bytu, kde se obě pohybovaly, na moderní notebook a jinou techniku, na nový moderní nábytek a předměty v domácnosti.
V kolika domácnostech daleko skromněji žijí rodiny i jednotlivci, kteří celý život pracovali, odváděli daně a podporovali tyto nespokojené, kteří třeba nepracovali nikdy. Na tak zařízený byt a drobnosti i předměty denní potřeby v něm ale nikdy nedosáhli a nedosáhnou. O čem asi přemýšlejí oni, když vidí, jak z peněz, které i oni odvádějí, žijí tito postižení kritici české morálky, xenofobie a morálního úpadku české společnosti?
Obě dámy uzavřely svoji řeč kritikou, že tato odporná a nechápající společnost jim dává málo, tak málo, že poté, co od nich odešel manžel a otec, mají tak tak na všechny své potřeby. Proto od společnosti, ne od bývalého manžela a stále otce postižené mladé dámy, chtějí pochopení, respekt a další peníze.
Zdravotně postižení mají své nároky, důchodci i rodiny s malými dětmi, také nezaměstnaní chtějí něco z toho, co do systému odvedli v dobách své pracovní aktivity. Kdo z nich by měl požívat právo stát první v řadě s rukou nataženou? Kdo z nich má právo pohrdat společností a kritizovat nedostatek pochopení z její strany pro svůj problém? Kdo z nich je ochoten udělat krok vzad a vystrčit dopředu pro nabízenou pomoc druhého?
Vy, co od společnosti žádáte, požadujete a diktujete si, jak má společnost pomáhat právě vám, ať již finančně, zvláštní péčí, chráněnými dílnami, předností v nabízení práce, či jinak, zeptali jste se někdy sami sebe: Kam se poděla má pokora a umění poděkovat alespoň za to málo, co dostávám? Ne?
Tak se zeptám já vás:
Kam se poděla vaše pokora, vy, příjemci sociálních dávek a všemožných podpor a žadatelé zvláštních ohledů, pokora vůči té společnosti, od níž pomoc očekáváte jako povinnou a přijímáte jako nutnou?
