Neochota ministra Hegera, takto ministra zdravotnictví, zaplatit za noční pobyt v nemocnici 60 Kč promlouvá o mnohém, leč jen o něčem podstatném. Co je ale podstatné a co ne? Podstatné je to nebo ono, jak pro koho, jak už to bývá.
Vzpomínám si na nějaké diskuzní tahanice na internetu stran toho, zda pacient má či nikoli platit za noc strávenou v nemocnici. Pamatuji si také, že kancelář ministra Julínka odpovídala kladně a zdůvodnila to tím, že pro pacienta byla převlečena postel a sepsán přijímací, případně i propouštěcí protokol. Národ to pochopil. Ne tak ministr současného českého zdravotnictví Heger.
Kdysi jsem se pozastavila nad tím, že ministryně tehdejšího českého školství Buzková nezná titul Dis. a neví, na které škole jej může absolvent získat. Co tedy říct na situaci, kdy význam poplatku za pobyt v nemocnici nechápe ministr zdravotnictví po tak dlouhé době osvědčeného fungování jak regulačních poplatků, tak i zmíněných poplatků za pobyt v nemocnici, nota bene tak výborně a neoddiskutovatelně osvědčeného, že on sám navrhuje poplatek za pobyt v nemocnici navýšit?
Normálně by se dalo na tohle říct třeba „búúúúú“ a bylo by i toto sdělení zajisté dost fundované a adekvátní postřehu ministra zdravotnictví o dané problematice. Nicméně zapřu se a nechám takové proslovy odborářům, určitě si najdou čas, aby vzkaz předali.
Jestli s tímhle na ministra Hegera někdy přijdou a na jeho vemlouvavé klidné prohlášení o čemkoliv zareagují tak jako minule, slibuji, že se nebudu rozčilovat nad hulvátstvím odborářů. To bych se totiž pro vyvážení a nestrannost musela rozčilovat i nad nekompetentností, arogancí a zahleděním do své domnělé, či snad opravdu mezi českými občany skutečné výjimečnosti, i samotného ministra Hegera.
To méně podstatné pro mne je, že odboráři bučí, hulvátsky vykřikují a víří prach před ministerstvem, přičemž stejně o chodu státu nemohou rozhodovat.
To zásadně podstatné pro mne je, kdo o chodu státu skutečně rozhoduje a jak se chová. Na příklad ministr Heger se tváří jako kompetentní znalec chodu rezortu zdravotnictví, lidumil, přející všem stejnou lékařskou péči, lékařskému a zdravotnickému personálu uznání a odměnu, jaké si svojí prací zaslouží. Nasliboval občanům i nemocnicím, že pohlídá jejich management, aby nic nerozkrádal.
Odborářům i nám všem dal v tyto dny jasně najevo, že on je pan ministr, pro kterého neplatí totéž, co pro ostatní občany této země, že na něj se pravidla hry, které nám nastavil, nevztahují, nemíní se jim podřídit a respektovat je, ale zato nám míní přitvrdit. Nebo že by byl tak nekompetentní, že by nevěděl, jak se to má s poplatky za pobyt v nemocnici, které sám definoval, zdůvodnil a obhájil?
Ale vraťme se od málo podstatných poplatků k podstatnému problému s osazenstvem, lebedícím si ve vládních křeslech. Za vůbec nejpodstatnější považuji to, že právě takovou vládu jsme si jaksi nedopatřením zvolili. Totiž, přiznejme si, že ministr Heger není výjimkou, nebo jinak řečeno, že mezi politiky ve vládě řádí plošně virus obdivu a nadřazenosti ke své osobě, který se projevuje nerespektováním pravidel ani jejich samotným autorem, arogantními komentáři a poznámkami vůči každodenním problémům občanů, vyžadováním speciální ochrany a zacházení všude a vždy, samozřejmě kompletně na účet občanů.
To je ta politická imunita – imunní proti právu a povinnostem občanů, ale prolezlí infekcemi, požírajícími pocit sounáležitosti s občany a napadení viry arogance, hrabivost a moc. Prý se tohle vše dá léčit, ale léčba prý musí být hodně rychlá a radikální a docela bolí.
A protože pacient je na moci závislý stejně jako narkoman na své dávce, nebo gambler na sázení, musí být odstaven násilím, a následně už nikdy připuštěn zpátky ke své závislosti. Pro úspěšnost léčby prý hodně pomáhá práce, ale ne ta, jak se jí říká „na hubě“, musí to být práce na příklad na poli s motykou, na zahrádce s hráběmi, v parku s koštětem, …
Až budou vyléčení, mohou se zase vrátit k práci ve své profesi, kterou ovládají, mezi své kolegy, pokud je oni rádi přijmou. Ale oni se léčit a škemrat o návrat mezi své kolegy nebudou, ani když ze svých ministerských postů pomažou, vytlačeni další generací politiků.
Nebudou, protože virus moci, saturován ekonomickou mocí, podepřenou sílou majetku, který pořídili z platů, náhrad, honorářů a odměn právě díky svého ministerského snažení, je spolehlivě navždy udrží v dostatečné a bezpečné vzdálenosti od občanů, kterým dnes tak pěkně zatápějí. Politická imunita to jistí.
Vyléčit politiky, napadené viry hrabivosti, arogance a pohrdání občany a prolezlé infekcemi amorálního a asociálního cítění, zároveň obdařené nekonečnou politickou imunitou, zbavené zodpovědnosti a výborně honorované i za nezodpovědná rozhodnutí, není možné. Ani zvýšení poplatků, potažmo daní, do takového politického systému nezlepší výsledek.
Nejde totiž o to, kolik finančních zdrojů je systémem pohlceno, ale jak jsou tyto zdroje využity. Je tedy nutná změna systému včetně nastavení nových pravidel, vazeb a odpovědí na podněty. A nejde samozřejmě pouze o rezort zdravotnictví a nakonec nejde ani o to, kdo zrovna vystupuje v roli ministra.
