Jak jsem ke svému psu přišla

Protože se fotečky mého psa líbily, dokonce jsem byla vyzvána, abych o něm prozradila více, nemohu si nechat ujít příležitost pochlubit se, jak jsem si svého chlupatého kamaráda pořídila.

Nejprve jsem přispívala na výzkum a léčbu rakoviny prsu, pak jsem se navíc zapojila do sponzoringu malých šelem v ZOO a pak mě konečně napadlo dát domov opuštěnému zvířeti z útulku. Vyhlížela jsem si nějakého bílého pejska, ale žádný takový se v nabídce psů k adopci z útulků v blízkosti mého bydliště nevyskytoval. Zatelefonovala jsem tedy do útulku v Ostravě-Třebovicích, kde v tu dobu panoval vysoký nadstav čtyřnohých nocležníků. Paní zareagovala pružně a pod záminkou, že se pro mě určitě nějaký pejsek najde, mě vlákala do útulku. Pro jistotu jsem se vybavila piškoty, obojkem i vodítkem, občanským průkazem, dvěma stovkami a lístkem na autobus pro psa, kdyby to s  nějakým tím psem klaplo.

Paní mi přivedla ukázat psa, kterého jsem si vybrala podle obrázku. Lidi už mezi pejsky nepouštějí, protože ti, o které nebyl zájem, trpěli, když viděli ty šťastné, kteří si svého nového pána našli. Přivedený pes se jmenoval Saturnin a evidentně jsem ho nezajímala. Kromě toho byl dost velký, neunesla bych ho v náručí, kdyby se mu něco stalo. Tak jsem ho odmítla. Bylo mu to docela fuk. Mezitím druhá paní přivedla pro jiné zájemce labradorskou retrívřici. Nastalo velké vítání a čůrání na podlahu. Každý pejsek, když pochopí, že našel pána, štěstím poznamená kachličky, opravdu každý. Pro retrívřici si přišla celá rodina. Povedené na celém příběhu bylo to, že tuhle fenečku rodina jednoho dne ráno objevila na zahradě. Děti nadšením tancovaly, ale babička zvíře nechtěla, a tak po týdnu rodiče nalezenou věc, jak se zatoulanému zvířeti říká, odevzdali do psího útulku. Děti celý týden usilovně naklepávali babičku a poctivě se modlili, aby si pro jejich milou fenečku nikdo nepřišel. Tak se stalo, že nikdo nepřišel, babička rezignovala a rodiče s dětmi se mohli vypravit pro svoji nalezenou a poctivě odevzdanou věc, která se tímto stala novým členem rodiny.

Retrívřice se pomalu chystala domů a paní policistky-pejskařky na sebe spiklenecky mrkly, ještě se na chvíli zarazily, jestli jsem ochotna vzít si pejska, a protože jsem kývla, zaběhla jedna z nich pro zmenšeninu Saturnina, která se prý jmenuje Kuliočko. Kuliočko hned běželo ke mně, dalo si piškot, vyskočilo na klín paní policistce, pak přiběhlo pro piškot ke mně, oběhlo místnost, dalo si další piškot a zase skočilo na klín paní policistce. To se opakovalo ještě asi třikrát, až jsem se v duchu rozhodla, že si toho rošťáka vezmu. Ještě jsem nestihla nic říct, už si rošťák cvrnkl na kachličku. Tak jsem paní policistce dala obojke s vodítkem, ať pejska připraví na túru do nového domova, a šla jsem podepsat smlouvu o adopci nalezence za dvě stovky.

Jakmile jsem se smlouvou v kapse vypadla ze dveří, dostala jsem do ruky vodítko a zvíře okamžitě vystartovalo pryč, jako by za prdelkou mělo vrtulku. Hnali jsme, až se tomu policajti na dvorku smáli. Cesta k autobusové zastávce byla sice rovná, ale díky soustavnému občurávání všech keříků kolem chodníku se zdála být poměrně klikatá. Nicméně k autobusu jsme došli a hned tam Kuliočko alias Attila dostalo pochvalu od starších manželů, jaký je to krásný pejsek. Odvětila jsem, že ani nevím, jaké rase se podobá, protože je nalezený. Do diskuze vstoupila třetí paní, která čekala na autobus, s tím, že ona cvičí psy na cvičáku a v tom mém poznává border teriera. Pejsek spořádaně nastoupil do autobusu, postavil se tak, aby nikomu nepřekážel, vystoupil také v pohodě, žádný strach, žádné překvapení, jako by autobusem jezdil denně. Cestou domů ze zastávky jsme opět poznamenali všechny keře v dosahu, a tak jsme metodou cik-cak obešli kus nového psího světa. Pejsek zase překvapil ve výtahu, do výtahu, z výtahu pochodoval, jako ba to všechno znal. U dveří počkal, až ho pozvu dále, a postavil se za dveře. Zase čekal, co bude dále. Na to, jak řádil na policejní služebně, doma se choval podezřele spořádaně. A tak to už zůstalo. Venku řádí jako pominutý, ale doma se chová jako dobře naprogramovaná hračka. Jen to dálkové ovládání nemá, ale jako by měl.

Ty fotečky najdete na http://janasimonova.blog.idnes.cz/c/163001/Pes-Misa-Bingos-Kuliocko-Attila-von-Sokolska-Strasse.html