Znáte ten vtip? Víš, kde jsou Dardanely? – Nevím. Víš, jak daleko od Země je Pluto? – Nevím. Víš, jak se jmenuje ta hromádka, co zůstává na trávnících po psech? – Hovno (pardon). Ach, jo, s tebou se dá pokecat akorát o hovnech (pardon). A teď přijde výzva pro bloggery, aby něco dali o exkrementech. Tak to může být hutné téma a ještě ke všemu právě tomuto tématu bude široká veřejnost rozumět a klikat a diskutovat jako o závod.
Na úvod se musím přiznat, že jsem pejskařka a sběratelka exkrementů. Asi zanícená, jinak to nazvat nelze. Exkrementy svého psa sbírám do igelitových pytlíků, exkrementy cizích psů sbírám na podrážky bot a exkrementy bezdomovců sbírá můj pes a na místě je žere.
V obou posledních případech kleji, v tom posledním hodně šťavnatě. Psa bych nejraději nakopla do mlaskající tlamy a toho jeho spokojeného ksichtu. Jenže je to můj pes, tak ho nakonec musím pustit domů. Všichni pejskaři, kterým se s tímto svým problémem svěřím, mě utěšují, že ten jejich pes to dělá také, stejně labužnicky a stejně spokojeně. Prý to dělají i ti nejušlechtilejší čistokrevní výstavní kousci. To mě ale vůbec neuklidňuje, naopak zuřím čím dále tím dramatičtěji, kdykoliv vidím snahu svého odporného čokla ďobnout si do hromádky na chodníku, u zdi, na hlavní třídě, v centru města, na rohu náměstí, zkrátka všude, kudy jdeme. V tom okamžiku svého mazlíčka opravdu nemám ráda.
Zatímco pozoruji, že čím dále tím více pejskařů chodí za svým psem s papírovými nebo igelitovými pytlíky a sbírá výsledky jejich transformace potravy, všímám si i toho, že čím dále tím častěji potkávám muže, jak cestou parkem, po chodníku, ba i po promenádě na hlavní třídě rozepnou poklopec a hodí provázek stejně nenuceně a nonšalantně jako ti psi. Jen co do objemu je to hutnější, na ně v tomto ohledu ti psi v žádném případě nemají.
Kromě tohoto jevu registruji příliš časté setkání s lidskými exkrementy, ačkoliv v blízkosti do 300 metrů je asi 6 restaurací a jedny veřejné záchodky u autobusové zastávky, k nimž lze dojít osvětlenou cestou asi 10 kroků od té zastávky po dlážděném chodníčku. Pro genderovou rovnováhu informace mohu doplnit, že autory lidských exkrementů, upuštěných do městské zeleně, jsou dle mého pozorování jak muži, tak ženy.
Několikrát jsem se pustila do pejskařů, kteří nesbírali dárečky po svém miláčkovi, a jednou do bezdomovce, který nám svůj velký bobek hodil v nově rekonstruovaném sjezdu do sklepů. V prvním případě jsem byla odbyta, že jde o hnojení, případně že nejde o nic, nebo upozorněna, ať se starám sama o sebe, nebo poslána bez zbytečných řečí rovnou do míst, odkud ty bobky padají.
V případě bezdomovce, kterého jsem načapala ve dřepu v našem krásně upraveném sjezdu, jsem takticky zavedla řeč na téma toalety v restauracích a veřejné záchodky. Bylo mi sděleno, že ho v restauracích na záchodky nepustí a na ty veřejné nemá peníze. Tím je vše vysvětleno. Pejskař peníze má, tak ten případně může zaplatit pokutu, ale bezdomovec peníze nemá, tak ten vám pokálí chodníky i vchody beztrestně.
Snad je tohle jednoduché pravidlo pejskařům jasné a budou sbírat nebo platit, a jinak koukat s bezmocným vztekem a poctivým zděšením na svého psa, jak nečekaně strčí šňupák do hromádky na hlavní třídě. A to mohou být rádi, že jim nebylo nakáleno rovnou před jejich vchodem.
