Jak lží nožky prodlužovat

Jednoduše. Advokáti vědí, jak na to. Mají po ruce paragrafy, krásně pěkně zakroucené a pravda úpí. Dobře jí tak. Nemá tak hloupě stát po boku morálky a cti.

Advokát Dr. Nespala hájící prezidenta republiky ve sporu s vnučkou Ferdinanda Peroutky má jasno. Paní Kaslová musí dostat výchovnou lekci, protože lež vyřčená hlavou státu se přece nesluší žalovat. Co nesluší, nesmí! Je to nedůstojné a mohl by to být nepřístojný precedent.

Kam bychom to dopracovali, kdyby si kdokoli mohl dovolovat na papaláše nejvyššího. Takže, plebejče, zaplať. A to tak, ať si příště sakra rozmyslíš, koho chceš poměřovat s pravdou.

Vlevo dole a hotovo. Není to tam, ani vpravo nahoře, ani nikde jinde, nikdy nebylo, všichni už to vědí, ale stejně. ON to řekl a basta!

Pravda vítězí stojí nápis na standartě prezidenta. Co je to platné, když její držitel hlásá lež. A načapáš-li jej při ní, běda tobě. Zaplatíš.

Kdepak říci potichu či nahlas promiňte, spletl jsem se. Na to hradní pán není stavěný. To by asi majestát oslabilo. Kdepak omylný, to ON přeci není. Zato mstivý, to jo. Pro velké věci, bývalým přátelům i politickým soupeřům, i pro věci malé, tak malé, že jen ubohý chlap je jich schopen. Tlučhuba nakydá hnůj na dávno mrtvého hrdinu a nečeká, že by se mrtvý ozval. Šlo přeci jenom o okamžitý hloupý bonmot, tak co.  A světe div se, i mrtví mají své obhájce.

Co jim stojí za to říci, že král je nahý. A soudit se o to a  říkat: obleč se, tlučhubo. Kdepak, hledat čest, kde není, je marno. Tak aspoň spravedlnost. Roky to trvá a holý neoblečený zadek stále svítí a svítí nad Vltavou. Neoblékne se, nikdy. Raději si armádu právníků najme za státní peníze, aby mu holou řiť paragrafy zakrývali.

Dělají to dobře, profesionálové. Ale stejně, o co krásnější by bylo říci: Mýlil jsem se, pravdu jsem neměl, omlouvám se. Jak jasněji by potom zářil nápis na standartě! Škoda... Jeho škoda, protože pravda má času dost, ta zvítězí, ale jemu zůstane jen ostuda věčná.