Když se mění obrázky, srdce se tetelí i pláče

Ranní sluníčko od východu v tyto dny zamířilo do mé světničky a odhalilo to, co jsem za sežerých zimních dní neviděla, a ani vidět nechtěla.

Chce to oživit, změnit, usoudila jsem. Nejdřív jsem osprchovala veškeré své dva obrazy (na Moneta ani van Gogha bych si to netroufla) a taky plastiku přestavující strom, normálně visící nad televizí. Sajrajtu ve vaně na prst. Potěšena výsledkem, jala se probírat rámečky s fotkami na poličce v knihovně.  Byť je pravidelně s péči oprašuji, aby taky ne, jsou tu mí usměvaví rodiče na zahradě, vnuci, oba pejsci, svatební fotka mé dcery...Nebylo než si otevřeně přiznat, že skla jsou zašlá víc než já po té třeskuté zimě.

Jak jsem tak rámečky rozebírala, skla pucovala, připomínala si chvilky, kdy jsem fotila tohle a zase tohle, jak zrovna se ti dva malí super ksichtili, tady ve Španělsku jsem chytla nádherný východ slunce, ....kokr Sam zaujal opravdu výstavní pozici, no, a tady, a tady, sakra, je to vůbec možné, že jsem to fotila JÁ? 

A dost! Kdesi se to ve mně vzbouřilo! Postřižiny, jedeme po novém!  Vlasy stříhat nebudu, to už snad ani nejde (viz profilová fotka), sukně taky ne, v šedesátce mám svou hrdost a tlustá stehna. Takže nejdřív ty už okoukané, ale stále milované fotky je třeba odstranit. 

Skrytý hlas ve mně hlásil: "Máš plnou krabici jiných krásných fotek, stačí si jen vybrat....vybrat...vybrat!" To je fakt, ty ostatní mám v počítači, a k čemu mi jsou? Abych se na ně občas podívala?

" Jak mám si vybrat jednu, když mám všechny fotky rád?", parafrázovala jsem text  hitu..

Vybrala jsem těžce z té velké krabice pár fotek, ke kterým mám vztah větší než velký. Rámečky jsou připravené, skla čistá, stačí si k tomu na chvíli sednout. Mám špatné svědomí. To k těm fotkám, které jsem vyřadila. Hřály se tu na výsluní, trošku i vybledly, měly prioritní postavení před svými soudruhy v krabici a najednou skončí potupně mezi nimi. Tiše se jim omlouvám, řkouc: ne, váš čas neskončil, jen si trošku odpočinete.

Jsou to fotky, které jsem dělala Minoltou, dostala jsem ji k maturitě od prarodičů. Foťák na kinofilm  v r. 1974 otočil v naší rodině kolem dějin. Dosud nosil tatínek zrcadlovku Focaflex na břiše, bylo to na 9x12, ve sklepě za tmy jsme film vyvolávali v tanku. Pak si od ROH půjčil zvětšovák i s těmi oranžovými vaničkami, nakoupil chemikálie, zatemnili jsme kuchyni....zírali do vývojky...už to leze!

Domácí průprava se mi pak hodila na fakultě, kde jsme měli předmět "foto" . Vlastně po druháku jsme měli povinnou praxi v okresních novinách, tedy srpen v Rozvoji, okresních novinách Rakovnicka. Jak jinak, nasadili mne na žně a chmele. Dostala jsem řidiče a obráželi jsme spolu údernické čety na polích i chmelnicích. Z reportáže šupem do tmavé komory, udělat rychle fotky, které pak fičely kamsi, kde z nich udělali štočky, Rozvoj vycházel každý čtvrtek, museli jsme být aktuální! A to nemluvím o tom, že jsem si vyžádala nalejvárnu od mého tatínka, takto mistra v dílnách zemědělských strojů, aby mi vysvětlit typy kombajnů, ten modrý, E 512 si pamatuji dodnes.

Minolta Hi Matic F chcípla po čtyřiceti letech funkce. Nějak už toho měla dost, polední slunce jí nedělalo dobře a taky se už do ní nedali sehnat baterky. Ještě ji mám schovanou. Někde jsem četla, že ten typ měli astronauté v r. 1969 na Měsíci a byla jediná, kterou dovezli i domů na Zem. Měli i jiné foťáky, ale brali domů jen kazety, aparáty tam zahodili jako balast.

Pak jsme měla digitákl, ale ten se u mě neohřál, protože jsem jej hned druhý den dovolené na Sicílii zapomněla zavěšený na nákupním vozíku.Teďmám digi Olympus, žádné hogo fogo.. Napráskám s ním hafo fotek, doma si to prohlédnu na počítači, 99% smažu.

Tak mám fotky v počítači. A co s tím? Mohu si tak akorát sednout, klikat a klikat.

Ta poezie, když vezmete do rukou fotku z krabice, promnete papír, fotku otočíte, možná i trochu voní, vzpomenete si, jak jste ji exponovali, vyvýjeli, koupali, ustalovali, dávali do leštičky.

Jo, to už tu není.