Čí právo je na dětské JIP větší? Lékaře, rodiče, ostatních dětských pacientů?

Vzpomínáte si na ten případ z března letošního roku? Kdy bylo na dětskou JIP přijato 6týdenní dítě se zápalem plic? Jeho matka tehdy odmítla opustit JIP. Následně si přivolala kamarádku-aktivistku, lékař pak na matku policii.

Každý se domáhal svého práva. Mohly strany najít společnou řeč?

Jak to chodí na dětské JIPce?

Je to taková místnost, kde leží několik pacientů napojených na nejrůznější přístroje, které monitorují jejich životně důležité funkce, příp. dodávají léky. V očním dosahu je sestra, která sleduje monitory jednotlivých pacientů. Jsou totiž všichni ve velmi vážném stavu.

U dětí je situace o to náročnější, že dochází k dramatickým výkyvům zdravotního stavu v podstatě z minuty na minutu. Ještě odpoledne to vypadá na nějakou virózu, večer již dítěti černá kůže na končetinách, volá se neprodleně rychlá a za pár hodin už dítě může být po amputaci.

Subjekt číslo 1 – lékaři a sestry

Z výše zmíněného vyplývá, že lékaři a sestry zde pracují v extrémně stresovém prostředí. Žádná změna stavu nepočká, musejí reagovat hned, vyhodnotit situaci, nastínit možná řešení a to nejlepší z nich vybrat. Nemají času nazbyt, resp. jakékoliv zdržení znamená ohrožení života malého pacienta.

Subjekt číslo 2 – malí pacienti

Ti zde leží ve vážném stavu a potřebují kromě nezbytné farmakoterapie, podpory dýchání, také vnímat kolem sebe psychickou pohodu a klid. Protože klid uzdravuje.

Subjekt číslo 3 – rodiče malých pacientů

Nebýt dané katarzní situace, ani si tento subjekt nepřipustíme, že může do situace zasáhnout. Rodiče dětí v nemocnici jsou samozřejmě přirozeně nervózní, bojí se o zdraví svého dítěte. Většinou jsou doma, protože JIP neskýtá prostor pro jejich pobyt. Na rozdíl od standardního oddělení.

Rekapitulace situace, aneb co může vše způsobit jedna neschopnost se domluvit

Za normální situace na JIP pracují v symbióze sestry s lékaři, aby vytvořili co největší šanci na uzdravení malých pacientů. Potřebují k tomu klid, co nejméně rušivých elementů, aby se plně mohli soustředit na vnímání stavů a případné řešení akutně vzniklých zdravotních problémů už tak vážně nemocných dětí.

Přítomnost jakéhokoliv člověka mimo stabilní personál je samozřejmě dekoncentruje. Není to vůbec o egu lékaře, ale zkuste si představit, že bude bankovní úřednici stát klient ne za přepážkou, ale za zády. Lékař potřebuje kolem sebe nějakou bezpečnou zónu pro sebe, ostatní personál a samotné pacienty. Tehdy se cítí komfortně a dokáže i v tak napjaté atmosféře, která na dětské JIP panuje kolem sebe rozprostírat klid. Když účast dalších osob lékař odmítne, nejde opravdu o jeho ego, jak se někdo mylně domnívá, i když u lékařů se s ním můžeme setkat, ale v této situaci jde hlavně o komfort pro klidné rozhodování, které všichni malí pacienti budou ze strany lékaře potřebovat, nejvíce možná právě to čerstvě přijaté dítě.

Chápu matku, která se bojí o své dítě a nejraději by je měla pod kontrolou. Jsou ovšem chvíle, kdy v zájmu i toho svého dítěte je musí svěřit povolanějším. A operovat tím, že je potřeba kojit, je úplně mimo. Dítě v tomto stavu jednak nemůžete odpojit od přístrojů, je otázka, zda vůbec bude mít sílu sát. A myslím, že kdyby promluvila, opravdu promluvila slušně se sestrami, tak ji v klidu nechají odstříkat na sesterně, další dávky již může přinášet přímo do nemocnice a sestry je dítěti budou podávat.

Když 2 dělají totéž, není to totéž, chceme-li se domluvit, promýšlíme formu

Zkusila jsem si představit sebe v dané situaci a možnosti, jak bych mohla naložit se svým jednáním. Buď bych přišla a agresivně se domáhala svých práv. Agrese plodí agresi, takže nemohu očekávat, že mně druhá strana vyhoví. Přijdu-li a normálně se pokusím s personálem slušně si promluvit a zeptám se, jak by se jim to hodilo, aby co nejméně narušovalo chod JIPky, tak pochybuji, že bych narazila.

A přivolat si ještě na JIP aktivistku točící s mobilním telefonem? Přijde vám to normální? Že na jedné straně jsou lékaři řešící prekérní zdravotní situace týkající se několika rodin, kdy mají jejich osud a štěstí v danou chvíli ve svých rukách a na druhé 2 ženské, promiňte mi ten výraz, které se tam jedou zviditelňovat?

Zkuste si na JIP přestavit vlastní dítě

Jestli vám ještě stále připadá, že paní byla v právu, tak si zkuste představit, že na té JIPce leží kromě jejího dítěte i to vaše. Ve vážném stavu. Ve kterém potřebuje bdělého lékaře v duševní rovnováze. To ani nemluvím o skutečnosti, kdy se na sociálních sítích údajně ozvala matka skutečně vážně postiženého sousedního pacienta na oné JIPce. Matka, dožadující se svých práv, údajně v té místnosti, kde by měla panovat atmosféra klidu, celé minuty, možná desítky minut či hodiny, než se jí asi podařilo odtud „přesunout“, telefonovala. Šířila tak dusnou atmosféru a to elektromagnetické vyzařování z telefonu určitě také k pozitivnímu vlivu na přístroje na JIP nepřispívalo.

Co bych dělala na vlastní kůži?

Pokud člověk v dané situaci není, tak to nemůže zodpovědně říci. Také jsem zažila, byť jsme oba s manželem zdravotníci, se zdravotníky ne zrovna příjemné chvíle, ale nikdy jsme si v akutní adrenalinové fázi nedovolili situaci hrotit. Šlo totiž mimo jiné o zdraví našeho dítěte. A jak to dopadlo? Možná i vzhledem k našemu jednání následnou omluvou lékařky. Takže chápu bezmoc, kdy by nejraději byl člověk u svého dítěte. Na druhé straně, pokud se rozhodnu využít služeb lékařů, tak nejlépe přece tam, kde jim budu důvěřovat. Výše uvedený zásah ale důvěru mezi oběma stranami značně nalomil.

Jestli by nebylo pro matku lepší jít na čerstvý vzduch

Tohle není jízlivá poznámka, ale dobře míněná rada na základě vlastní zkušenosti. Rychlou jsme volali k dětem 2x. Poprvé k dceři, u které jsme v případě laryngitidy dvěma postupně aplikovanými čípky vyčerpali doma zvládnutelné terapeutické možnosti. Podruhé ji volala k synovi školka po krátkodobém bezvědomí. Z toho se naštěstí rychle otřepal a já přijela i s dětským lékařem snad do 7 minut ke školce, to už tam byla Rychlá a syn s ní vesele komunikoval, v ruce mával nafouknutou gumovou rukavicí. Zatímco on si jízdu s houkáním velmi užíval, bylo vidět, jak se uvnitř vozu cítí důležitě, já byla doslova zralá na koronární jednotku. Ani nevíte, jak po příjmu a uložení dítěte na oddělení jsem se velmi ráda vydala pěšky asi 4 km domů pro potřebné věci, abych si hlavu trochu pročistila a odstranila vyplavený adrenalin. Možná by to měli předepisovat automaticky všem rodičům, jejichž dítě se ocitlo v akutním stavu. Co myslíte?