Už od rána jsem jako na trní. Cítím, že dnes bude můj velký den. Víko krabice se odšouplo a právě já a dvě další jsme byly vybrány. Jsem vzrušením bez sebe. Poslouchám, abych co nejdříve zjistila, co se bude dít. Kam pojedeme?
Je to úžasné, jedeme na fesťák, zjišťuji záhy. Mám moc ráda hudbu, občas ke mně doznívá skrz dveře skříně a krátí mi tak dlouhé chvíle čekání. Všechny zaměstnance znám jen podle hlasu, ještě nikdy jsem je neviděla. Ale poměrně rychle se mi daří přiřazovat tváře. Stačí jen, aby otevřeli pusu a řekli pár slov.
Trochu nepohodlně ležím vzadu v přeplněném autě, kde se na mě mačká krabice plná svíček. V prudké zatáčce se jich na mne dokonce pár vysypalo a do otvoru pro peníze mi spadl knot. „Tak to je vrchol, tam nepatříš, vylez ze mě ven. Do mě můžou být vhazovány pouze peníze." Cítím, jak mě v břiše šimrá svými konci a jsem na něj naštvaná. Taková drzost.
Další zatáčka a po hlavě mě praštila slepecká hůlka. Ach jo ženský, to jste všechny ty krámy kolem nemohly poskládat líp? Vždyť mě tady brzy něco slisuje! Nebo omlátí tak, že už se do mě nebude moci nic vhazovat.
Auto zastavilo a otevřely se zadní dveře. Do nákladního prostoru zavlál čerstvý vzduch prosycený cukrovou vatou a směsí dalších neidentifikovatelných pachů. Á děkuji, kdosi ze mě odstranil slepeckou hůlku i popadané svíčky a spolu se vším ostatním mě vyndal. Nadšeně se rozhlížím kolem, tráva, zelená tráva, ještě nikdy jsem v ní nestála. Příjemně mě lechtá a některá stébla na mě dokonce zanechávají vodu, protože obsahují zbytky rosy.
Vidím v dáli velikánská hudební pódia. Na nich se jistě bude hrát. Jsem na to tak zvědavá. Ještě jsem nikdy na žádném festivalu nebyla, tak si jen domýšlím, co k čemu může sloužit. A pak je tu plno stánků, od kterých se line vůně. Lidé musí pořád jíst, jako by jim nestačila jen hudba. A pak zahlédnu reklamu na pivo a v duchu se usměju. A taky musí pořád pít a pak čůrat. Někdy mi připadají jako průtokové ohřívače.
Skrytá pod naším žlutým stánkem odolávám největšímu žáru. Dnes je krásný den plný slunce, to by mohli být lidé štědří a hezky mi naplnit bříško. Vždyť je to pro dobrou věc. Můžou do mě hodit penízky jen tak, nebo je vyměnit za po medu vonící svíčku. Ty by se měly večer hromadně zapalovat, aspoň jsem o tom slyšela mluvit tu pohlednou zrzku, co má celou tuhle akci na starost.
A najednou je tu můj čas. Do rukou mě bere pohledná brunetka s modrýma očima. Její měkké a hladké ruce objímají můj kovový trup a já se celá chvěju. Doléhá ke mně divoké bubnování a tak se pohupuji do rytmu spolu s dívkou, která mě drží.
Bubeníci patří k nám, dělají schválně humbuk, aby upozornili na to, že do mě štědří lidé mohou vhodit svoje dary. A už je to tady. Otvorem v mojí hlavě propadla první desetikoruna. Pocit je to úžasný, připadám si, že můj život má konečně smysl.
Snažím se usmívat, abych působila co nejvíce mile a brzy se naplnila. Dívám se do tváří lidí a u některých spatřuji rozpaky z toho, kolik do mě mají vhodit. Taky jsem si všimla pár plešounů, kteří se nám raději vyhnuli velkým obloukem, jen aby do mě nemuseli vhodit nic. „Nebojte se,“ volám za nimi. „Já nekoušu.“
A pak se blížíme ke skupině dívek, vlní se do rytmu bubnů a už z dálky se na mě smějí. Mávají papírovými bankovkami. Wow, ty jsem v sobě ještě neměla. Hrdě polykám jednu za druhou a cítím se skvěle. Tihle lidé pomáhají jiným a já toho můžu být součástí, což mi činí neskonalou radost.
Cítím, jak těžknu a jak mě na vršku lechtají vlasy tvarované do vlnky, které patří mojí nosičce, kouzelné brunetce, která je u nás jako dobrovolnice. Pomáhá jen tak, bez jakéhokoliv nároku na honorář. Prostě jen tak z dobroty srdce, což mi přijde úžasné.
Tahle akce se opakuje v průběhu dne ještě několikrát a k večeru je to čím dál zajímavější. Lidé se více kroutí a jak pak náhle zaslechnu, že je to následkem alkoholu. To by vysvětlovalo i toho chlapíka, co se do mě nemohl trefit. A pak si hodil minci do piva. Když ji vylovil, dobrovolnice mu pomohla a dvacetikorunu do mě vhodila za něj.
Cítím se tak plná, tak naplněná, ale ne jen penězi, ale i ideály, dobrou vírou v lidstvo, že není lhostejné k osudu ostatních. Všechny peníze ze mě půjdou na pomoc lidem v Africe, aby se jim vrátil zrak. Je pravda, že pár lidí bylo nepříjemných a nic dát nechtělo. Odvolávali se při tom na imigranty, kteří nás jinak sežerou zaživa. Ale jak jsem pak vyslechla rozhovor zrzky a brunetky, je to kvůli tomu, že ta zloba je v nich. Xenofobie jim zatemňuje mozek a je pro ně snadnější uvěřit, že jsou všichni jen zlí. Navíc takoví lidé by do mě jistě stejně nic nevhodili, i kdyby byla situace jiná.
To mi trošku kazí náladu. Ale ze zamyšlení mě vytrhuje sprcha. Dopadají na mě kapky piva od člověka, který zakopl o někoho, kdo si prostě ustlal uprostřed cesty. Kelímek plný piva neodolal setrvačnosti a letěl dál. Moje brunetka mě otírá a já se už zase usmívám, protože jsem konečně ochutnala i to slavné pivo, kterého je všude plno.
Tma tmoucí, a přesto na nebi nejsou vidět žádné hvězdy. Asi je to způsobeno světelnou show, která se odehrává na pozadí podií. Až kolem čtvrté ráno všechno utichá. Lidé jdou spát. Hudba doznívá a světla zhasínají. Líbí se mi to, noc je vlahá a po temném nebi konečně začínají tančit hvězdy. Ještě s dalšími kasičkami nás zamykají do vozu, chtějí mít jistotu, že nás nikdo neodcizí.
Porovnáváme svoje těžká břicha a každá z nás chce mít to nejtěžší, jenže jen jedna může mít nejvíc. Sice si to nechci přiznat, ale já to asi nejsem. Ale zítra to můžu dohnat a s tímhle pocitem usínám.
Probudilo mě zarachtání mincí, když si mě moje brunetka ráno vyzvedla. Další den se odehrává to samé. U jednoho muže, velice pohledného, se zastavujeme. Loví v peněžence drobné. Tomu to ale trvá. Nakukuji mu do peněženky, protáčím oči v sloup a v duchu si říkám: „Tak dělej, už do mě něco hoď.“ Ale ne, dál čekáme. Dobrovolnice, co mě drží, přešlapuje nervózně z nohy na nohu. A pak to přijde. „Jen pět korun? Tak to ses moc nepředal, ty škrte.“ Sice je hezký, ale štědrý tedy moc ne.
Když přišel další večer, sobotní, už snad všichni v našem okolí mají svíčku. Dobrovolnice se spolu sešly, odložily nás na prašnou zem a sami si také smotali medovou svíčku a zapálily. Tolik svíček jsem snad v životě neviděla. Světélka z nich plápolala a já se rozplynula a dočista ztratila v té kráse.
Víkend je za námi a v přeplněném autě jedeme zpět domů, do kanceláře, kde se ještě válíme dva dny pod stolem, než nás odnesou na příslušnou městskou část k rozpečetění. Jsem plechovka, a když vidím otvírák, dochází mi, že tohle je můj konec. Překvapivý konec. Bolestivě mi odervou hlavu a vysypou ze mě tu strašnou spoustu mincí a papírových bankovek. Vidím tu kopu a to je poslední, co vnímám, protože pak jsem spolu se starým šrotem rozmačkána, zlikvidována, odstraněna. Ale je to oběť, kterou musím přinést pro to, aby mohli jiní šťastně žít. To je osud nás kovových sbírkových kasiček.
