Začnu od začátku. Úterý, jediný den v jinak krásném týdnu, kdy pršelo a bylo chladno. Z okna kanceláře jsem sledovala déšť a nedokázala si představit, že už za chvíli v tomhle počasí poběžím. Neměla jsem ještě tou dobou tušení, že déšť bude to poslední co mě bude trápit. Když jsem dorazila do Hvězdy, J. tam ještě nebyl a čas běžel...
.. moje běžecká dvojka stále nikde. A tak jsem stálá, celá zmrzlá jen v lehké běžecké bundičce a kalhotách s pohledem upřeným ke vchodu do Hvězdy. Registrace byly do 17:15 a od 17:30 hod. se mělo vybíhat. Na hodinkách jsem měla 17:15 a J. pořád nikde.
Nikoho jsem na místě neznala a tak to bylo takové zvláštní. Nečekala jsem, že to budu muset běžet sama. Brala jsem to trošku jako pod pásovku. Ale říkala jsem si, že prostě pokud to J. nestihne, zahodím jeho číslo na stánek a poběžím sama.
Naštěstí jsem zaslechla, že by registrace měla být prodloužená. Na hodinkách 17:20 hod. vyšla jsem před oboru a už z dálky viděla někoho, jak běží s batohem od autobusu, do vedlejší ulice, ve které jsme měli zaparkované auto.
Naštvání mě přešlo, protože jsem si říkala, že J. je už potrestaný samotným stresem víc než dost. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé má zpoždění. Vlastně mě takový lidé dost rozčilují... Sledovala jsem ho dál, přiběhl k autu a jen vzduchem létaly kalhoty, košile a boty. Do toho třískal dveřmi od auta a tlumeně ke mě doléhalo jak nadává. Na hodinkách bylo 17:25 hod.
Když vylezl od auta a zavřel si v něm všechny věci, všiml si mě. Asi i jemu trošku spadl kámen ze srdce. Do obory jsme doběhli v 17:29 hod. a najednou J., že musí ještě na záchod. Když přibíhal z wc, už jsme stáli na startovací čáře. Bylo to hrozné.
Rychlé protažení a start. Nohy jsem měla ztuhlé zimou a tak byl první půl kilometr mučením, kdy jsem si vyčítala, že jsem se na to měla vykašlat. Ale poměrně rychle jsem zjistila, že jsou za mnou nějací běžci, že nejsem poslední a to mi dodalo sílu. Hlídala jsem si, abych nepřepálila start a běžela aspoň zhruba svojí rychlostí.
Necítila jsem ani nachlazení, které mě pár dní předtím začalo trápit. Za první čtvrtinou mě to začalo dost bavit. Běžela jsem na pohodu a za půlkou jsem pocítila, že to zvládnu.
Dlouho před tímhle závodem, jsem přemýšlela, co na tom ty běžci mají. Jestli není lepší, když si v pohodě běží někde po cyklostezce. Proč musí závodit. Snažit se být lepší než ostatní? Proč?
A pochopila jsem, že v první řadě je to o překonání sebe sama. Před dvěma lety jsem nedoběhla autobus. A teď jsem se odvážila běžet závod v délce 4,8 km. Jasně do maratonu to má daleko, ale někde se začít musí. Nesrovnávám se s nejlepšími, ale nechci být nehorší.
Před cílovou rovinkou mi začal v žilách pulzovat adrenalin. Viděla jsem holku v teplé bundě a říkala jsem si, té musí být příšerný hic a brzy na to jsem postřehla, že zpomaluje. Podařilo se mi ji bez většího úsilí předběhnout. A v cestě jsem měla ještě jednu, která mi celou dobu utíkala a rozdíl mezi námi se mi nepovedl zmenšit. Říkala jsem si, ještě ne. Ještě ne. Protože jsem věděla, že sprint do cíle, vydržím jen chvilku. A pak přišlo teď!
Přidala jsem a začala ji dohánět a když jsem se dostala kousek před cílem na její úroveň, lidé to postřehli a začali mi fandit. Přišla jsem si jako dostihový kůň. Bylo to úžasné a euforické a pak jsem ji předběhla a proběhla cílem. Moje radost byla nezměrná a zcela euforická. Jak kdybych zdolala nejvyšší horu světa. A v cíli na mě čekal J., jeho obětí mě utvrdilo v tom, že to celé není jen krásný sen, ale že je to skutečnost, která se mi díky němu podařila zažít.
Najednou mi to celé dává smysl a je to slovy těžko popsatelné, ale běžet závod, ještě pro dobrou věc (běh pro nemocné Cystickou fibrózou) je úžasný. Děkuju všem pořadatelům, že pro nás připravili takovýto zážitek a doufám, že se nás příště sejde víc :)
PS: byla jsem čtrnáctá od konce, takže jsem nadšená, protože jsem nechtěla být poslední a to se mi splnilo.
Běhu zdar!
