Lidé za dveřmi, co můžou chtít?

Půl sedmé večer, když se rozezněl zvonek u dveří. Jsem doma sama, nikoho nečekám a tak váhám, jestli vůbec otevřít? Hlavou se mi honí myšlenky a plna očekávání nakukuji kukátkem. Kdo to je? Ty neznám? Jak se dostali do domu?

Klasická paranoia, kterou v dnešní době zažívají všichni. Snažíme se ve svém soukromí vyhýbat kontaktu s cizími lidmi z obavy, že to budou podvodníci, další nabízeči nebo Jehovisté. Nevím, co tak strašně ovlivnilo naše vědomí? Dost možná televize nebo hrozivé novinky na internetu plné násilí a hlášek o krádežích.

Plna nedůvěry otvírám a sleduji překvapené tváře muže kolem třicítky a ženy nad pětadvacet. Začíná mě zajímat co po mě chtějí. A tak se usmívám a klasickou otázkou z práce zjišťuji: "Dobrý den, jak vám můžu pomoci."

"Á" hned po chvilce zjišťuji, že se jedná o nové sousedy. Po pár slovech se jeví velice mile. Přišli se seznámit a omluvit, že mají nového psa z útulku a tak neví, jestli přes den moc nekňourá a tak se za to chtěli omluvit. Páni, tohle už se v dnešní době moc nevidí. Ale jo, že by rozdíl mezi Prahou a Berounem? Možná jsou někde z venkova, nebo malého města. Po tolika letech v Praze už si člověk odvykl, že by znal nebo něco věděl o svých sousedech.

Je zajímavé, jak můj mozek ihned vyhodnotil původní situaci, jako nebezpečí. Jak se jedná o náš byt, náš hrad, člověk má tendenci bránit svoje soukromí jako lev. Zbytečně se tak připraví o příjemná setkání a popovídání s milými lidmi. V dnešní kybernetické době, by spíš člověk čekal oznámení emailem, jenže proč. Náš svět se skutečně změnil, ale je to k lepšímu.