Chuť lidského masa - Kapitola 41: Návštěva pana Krchvíla

Kapitola 41: Návštěva pana Krchvíla – Petra Malinová

Po přečtení listu, který po sobě Simona Dvořáček zanechal, jsme byli s Patriekm zaskočeni.

„A vida, tak pan Krchvíl se nám pěkně vybarvil, asi bychom si s ním o tom měli dojít promluvit.“

„Pravda Petro, měli bychom vyrazit, abychom si s ním mohli co nejdříve promluvit.“ Dodal Patrik věcně.

Máme před sebou velký výslech. Jsem trochu nervózní, abychom poskládali všechny otázky a udeřili na něj s tou největší vervou.

Skočili jsme do auta a vyjeli bez dalšího zdržování směrem k věznici, kde sedí celorepublikově známý tunelář Albert Krchvíl. Všechno mi to víří v hlavě, a tak nechávám Patrika řídit. Projíždíme podzimní Prahou a zvažujeme, jak postavit otázky, abychom na ně získali co nejjasnější odpovědi.

 V zamyšlení zírám na barevné listy poletující ulicí a kapky chladného deště padající z nebe. Zcela automaticky se hrabu v kabelce, abych našla velký deštník, díky kterému se dostanu až k věznici suchou nohou. Nemám ráda tohle sychravé počasí, déšť mě doslova odpuzuje a nejraději bych si zalezla do tepla domova a zachumlala se do deky a s šálkem horkého kakaa se uvelebila před televizí. Zase na druhou stranu je pravdou, že jsme se nemohli dočkat tohohle velkého průlomu, zjistili jsme skutečně, co jsme nevěděli, a když budeme mít trochu štěstím, podáme si pana Krchvíla takovým způsobem, že se nám k té vraždě přizná. A pak je tu Darren, ale uvidíme, může to být celé jen domněnka Simona.

Dojeli jsme až k věznici a prokázali se strážím svými průkazy, bez váhání nás pustili dovnitř. Nevím, tihle bachaři to jsou stejně zvláštní pavouci. Jako by vůči policistům měli určitou averzi, svým způsobem jsou taky ochránci zákona jako my, ale přesto nemají ty samé pravomoce, v podstatě jsou rozhodně míň než policie, a přesto si ve věznicích hrají na bohy. Povětšinou jsou to nebezpeční lidé. Po zkušenosti z věznice pak v reálném životě opravdu dost těžko dokážou rozlišit, že jsou jen obyčejní lidé jako všichni ostatní. Ale necháváme je žít, stejně tak jako oni nás, ale jen do doby, než něco skutečně provedou.

Byli jsme zavedeni do prostoru, kde k sobě mají přístup klient - vězeň a jeho právník. Jedná se o prostou místnost s ocelovými dveřmi. V prostředku místnosti je starý dřevěný stůl a k němu z obou stran postaveny dvě oprýskané židle. Z jedné strany jsou do země přidělaná pevná ocelová oka, to v případě nebezpečnosti vězně bachaři používají, aby k nim připevnili pouta na nohou.  Už jsme zažili, že se skutečně hodila. Tyhle osoby mají často chuť útočit – prostě vybouchnou a jdou po nás.

Sedíme s Patrikem tak jako jsme seděli naproti „mukařovskému vrahovi“ a jeho právníkovi a čekáme, než dorazí pan Krchvíl. Třeba nás odmítne. Možná už s námi nebude chtít mluvit bez svého právníka. Ale nevěřím tomu. Podle jeho povahy, to na nás jistě zkusí sám.

Měla jsem pravdu, jak se záhy ukázalo. Pan Krchvíl skutečně netrval na tom, aby u výslechu byl přítomen jeho právní zástupce. Asi si myslí, že o ničem nemáme ani ponětí, ale to se šeredně spletl.

Přátelsky jsme se uvítali a pan Krchvíl se rozvalil naproti nám, ta malá stará dřevěná židle mu sotva stačila. Je to skutečně obrovský, nejméně dvoumetrový chlap mohutné postavy. Chudinka Julie proti němu musela být jako diblík se svými 170 cm.

„Pane Krchvíle, přejdeme rovnou k věci. Dozvěděli jsme se, že Julie před svojí smrtí podala výpověď a chtěla od vás odejít, co nám k tomu řeknete?“

„Ano, to je pravda, chtěla odejít.“

„Takže tuto skutečnost nepopíráte, a přesto jste se nám o ní při našem posledním rozhovoru ani slůvkem nezmínil?“

„Asi jsem zapomněl, už je to tak dávno a já toho měl na starosti spoustu.“

„Dobře, ale jistě si pamatujete okolnosti a čas výpovědi. Jistě víte, že Julie se s vámi dohodla na rychlém odchodu a vy jste jí bránil?“

„Ne, tak to nebylo.“ Odmlčel se, i když to vypadalo, že bude pokračovat ve své výpovědi.

„Takže nepopíráte to, co jste jí udělal, nechal si její dohodu o výpovědi, kterou vám podepsala?“

„A co má být?“ řekl skutečně hodně hlasitě, normálně mluvil hlasitě, ale tohle by byl od normálního člověka řev. „Přiběhla ke mně, hodila po mě výpověď, neřekla mi důvody a chtěla, abych ji hned podepsal. Neměla mi tam psát svůj podpis. Víte, to ona mě nechala ve štychu. Neměl jsem nikoho jiného a ona chtěla hned odejít, a to jsem se k ní vždycky choval férově a ve všem jí vyšel vstříc.“

„Když jste jí nechtěl podepsat tu dohodu, proč jste jí ten kus papíru nevrátil, proč jste ho zamknul do trezoru a tvrdil, že ho nepodepíšete?“

„Byla to moje pojistka,“ zvolal dost neurčitě.

„Jak to myslíte, pojistka, proti čemu?“

„Kdyby se mi podařilo sehnat někoho jiného, mohla by hned jít.“

„A co to mělo za smysl, když chtěla co nejdřív odejít, jistě by vám pak podepsala cokoliv a byla ještě ráda, že jste za ni někoho sehnal a pouštíte ji dřív?“

Zůstal mlčet, a tak jsem pokračovala.

„Podle výpovědi jednoho z našich svědků jste jí to měl udělat schválně, abyste ji držel v šachu a ona si nemohla hledat nic jiného, protože nevěděla, od kdy by mohla nastoupit. Navíc se náš zdroj domníval, a stejně tak i Julie, že jste ji chtěl do práce nutit ještě další měsíc, následně podepsat dohodu a říct jí, že nemá nárok na další mzdu, protože dle dohody už do práce nemusela.“

„To je všechno jedna velká lež,“ rozeřval se na mě, „děláte ze mě podvodníka a já při tom nikdy nikoho nepodvedl a vždycky se ke všem choval férově, a stejně tak i k Julii. Vycházeli jsme spolu dobře, až do doby, než začala odmítat práci, o kterou jsem jí slušně požádal, a ona ji přesto nechtěla udělat. Nedokázala pochopit, že musíme šetřit, že firma nevydělává. Spletl jsem se v ní, nebyla tak chytrá, jak vypadala, jak se následně ukázalo, byla to jen obyčejná hysterka.“

„Podle čeho tak soudíte?“

„Začala se chovat jako šílenec, pořád mě uháněla, abych jí vrátit tu předem podepsanou dohodu. Ale to byl její problém, neměla mi ji dávat s předem vyplněným podpisem.  Řvala na mě zcela nepříčetně a ty argumenty… pche, čekal jsem od ní mnohem víc.“

„Takže vy stále žijete v domnění, že tento váš nemorální přístup byl správný?“

„Cože, jaký nemorální přístup… mohla si za to sama, neměla mi dávat tu dohodu.“

„A vám třeba nedošlo, že vůbec nešlo o vás, co když Julii třeba někdo vyhrožoval nebo ji vydíral a ona potřebovala utéct? Proto chtěla legální cestou opustit práci u vás. Nenapadá vás, že i když byla v problémové situaci, zachovala se k vám férově… kdežto vy jste jí udělal ty největší naschvály v nejméně vhodnou dobu?“

Zamyšleně hledí na desku stolu před sebou. „Nemyslím si, že by to bylo tak, jak to popisujete. Julie chtěla přejít ke konkurenci, a to jen proto, že jsem jí ubral peníze a přidal práci, jen proto, že nedokázala pochopit, že firma musí šetřit a všichni musí dělat, co můžou.“

„Tomu snad ani sám nevěříte?“

„Co si to dovolujete, vy jste u toho nebyla. Julie byla nepříčetná a řvala na mě, chtěla tu dohodu za každou cenu zpátky. Dokonce mi vyhrožovala kontrolou z finančáku.“

„Víte, máme jisté podezření, že jste se s Julií pohádal, a v afektu, díky tomu, že byla mnohem silnější v argumentaci, jste na ni zaútočil.“

„Cože, to je hloupost,“ vybouchl pan Krchvíl a začal se zvedat, chvilku to vypadalo, jako by si to se mnou chtěl vyřídit, nebo aby mi minimálně ukázal, jaký je obr a že já na něj nemám, ale výhrůžky tohohle typu mě neděsí.

„Sedněte si, pane Krchvíle, nebo budeme nuceni zavolat vězeňskou službu, aby vás ukáznila,“ prohodila jsem s naprostým klidem v hlase, kdyby neposlechl, skutečně bychom to takhle udělali.

„Tak nám prozraďte, proč jste se k Julii choval jako vy víte co, Julie pro vás pracovala poměrně dlouhou dobu a nikdy na ni nebyla ani jediná stížnost od nikoho, ba dokonce víme, že firmu prakticky řídila. Tak proč?“

„To není vůbec pravda, Julie žádnou firmu neřídila, byla jen mým zaměstnancem, to já dělal důležitá rozhodnutí, to já vedl firmu. Ani nevíte, kolik jsem měl práce s jejím udržením, tolik jsem toho zařizoval, že jsem neměl čas skoro ani na vlastní rodinu. Víte, mám dvě malé děti.“

Jen nám lže, ale je legrační, jak tomu sám věří, ovšem jako jediný, všichni ostatní si o něm mysleli, že nedělá nic, řeší si jen svoje, svůj dům, svoje děti, zlato, které koupí, aby vydělal, stříbro, které koupí, aby vydělal, a kdejakou další šmelinu, než dostal ten obrovský nápad firmu vytunelovat… za což si následně vysloužil vězení. Vůbec si neuvědomuje, v jaké je pozici. Už víme, že je lhář a podvodník, tak proč na nás stále zkouší tyhle svoje výmluvy? Musel to být skutečně příšerný ředitel, zase si říkám, jak muselo být hrozné pod ním dělat. Skutečně věří, že firmě pomáhal i v momentě, kdy ji tuneloval. Opravdu nevídané.

„Pane Krchvíle, na to se vás vůbec neptáme, odpovězte prosím přímo na naši otázku. Proč jste Julii nechtěl vrátit dohodu? A proč jste se za ní šel pohádat v momentě, kdy jste neměl svědky?“

„Cože, to je lež, nevím, o čem to mluvíte. Julie chtěla jít ke konkurenci, a to jsem nemohl dopustit, mohla nám ukrást důležitá data a ta na černém trhu prodat.“

„Tak znova, proč jste jí nechtěl vrátit dohodu o výpovědi?“

„Tak to nebylo, sama mi ji dala.“

„Takže jste skutečně zamýšlel Julii podvést, nechat ji pracovat ještě další měsíc a pak podepsat dohodu a udělat ji platnou, následně Julii nezaplatit za další měsíc s argumenty, že už nemusela chodit, když podala výpověď?“

„Nevím, proč si myslíte, že jsem podvodník, nikdy jsem nikoho nepodvedl.“

„Tak dost, pana Krchvíle,“ řekla jsem velmi zostra, aby s námi přestal hrát tuhle svoji trapnou hru. „To by skutečně stačilo, jste ve vězení za podvod, takže tohle na nás nezkoušejte. Dobře, bereme, že jste Julii chtěl podvést. Další otázka zní, proč jste se za ní šel pohádat v momentě, kdy byli ostatní mimo kancelář?“

„Nevím, o čem mluvíte, když jsem za ní přišel, netušil jsem, že v kanceláři nikdo nebude. Jen jsem jí řekl, že by měla zlepšit svoje chování, chovala se totiž jako hysterka. Vyletěla na mě a začala se se mnou hádat.“

„Ale na rozdíl od vás argumentovala jen skutečností. Kdežto vy jste jí vyhrožoval, že jí rozbijete hubu a že je úplně blbá, hysterka a taky husa. Takže jste dostál svého a hubu jí rozbil, akorát se to zvrtlo a vy jste jí dal tvrdší ránu, než jste zamýšlel?“

„Vy se to na mě snažíte hodit, no jasně, o to vám celou dobu jde. Proto mě tu očerňujete, i když jsem nikdy nic zlého neudělal.“

„Tak dost, pana Krchvíle, máme proti vám několik výpovědí, měl byste začít mluvit pravdu nebo si to pěkně odskáčete.“

„Vy mi vyhrožujete?“

„Pouze konstatujeme skutečnosti, je na čase, abyste začal mluvit pravdu a řekl nám, jak to tenkrát s Julií skutečně bylo. Víme, že se vás bála.“

„Proč by se mě měla bát, vždyť já ji…“ odmlčel se, právě v momentě, kdy nám chtěl prozradit něco zásadního.

„Už vám nemám co říct, snažíte se na mě hodit něco, co jsem nespáchal. Takže už vám nemám co říct.“

„Děkujeme, pane Krchvíle, tímto jste na sebe ukázal jako na vraha Julie Kohlerové, budeme proti vám hledat důkazy tak dlouho, dokud je nenajdeme. Měl jste jedinečnou příležitost nám všechno objasnit, ale nevyužil jste toho. Ovšem proti vám stojí další výpovědi, které vás usvědčují. Je to vaše volba, že nevyužijete možnosti očistit se a říct nám, jak to skutečně bylo. Takže se spolu rozhodně nevidíme naposledy.“

Poraženecky sklopil hlavu, což bych od něj tedy rozhodně nečekala.

„Už nemám co říct, snad jen, že jste měli nechat Julii odpočívat na dně svého hrobu a nechat nás všechny ostatní v klidu žít dál.“

„To je všechno, co nám k tomu řeknete?“

„Ano,“ zamumlal se sklopenou hlavou v kajícném gestu. Nemáme, co bychom dodali, a tak voláme stráže, aby si tohohle cvoka odvedli. Jeho poslední věta na mě zapůsobila dosti překvapivě, prakticky by se dala brát jako malé doznání, přesto si nejsem úplně jistá, jestli je to skutečně tak. Tenhle člověk je zvláštní typ, řekla bych, že se sám opájel svou mocí tak dlouho, až se dostal do fáze, kdy si myslel, že může všechno. Je dost možné, že nějaká jeho zvrácená stránka se vydala vraždit. Možná také chtěl všechno zakrýt vytunelováním firmy, to jen v tom horším případě, protože by to vypovídalo o jeho inteligenci a předem připravené vraždě. Ale podle mě to u něj takhle nebude, není tak chytrý, jak o sobě tvrdí. Spíš si myslel, že mu ten tunel vyjde, on sebere prachy a vypaří se.

Hned, jak nám zmizel z obzoru, otáčím se k Patrikovi a sděluju mu svůj nápad. „Hele, co kdybychom vzali fotku pana Krchvíla a stavili se za Juliinou sousedkou, jestli náhodou nepozná muže na fotografii, přece viděla u Juliiných dveří nějakého velkého chlapa, třeba si na něj díky té fotce vzpomene a my aspoň budeme mít nějaký důkaz, že to s ním není jen tak.“ Od vězeňských stráží jsme si nechali udělat kopii fotografie ze spisu pana Krchvíla a vydali se na cestu.

Vyjeli jsme směrem k sousedce Julie Kohlerové, tahle žena se nám od našeho posledního setkání vůbec neozvala, takže se nejspíš k Julii už nikdo další nedobýval.

Je to starší paní a nevím, jak moc jí ještě slouží paměť, tak uvidíme.

Patrik přidal na rychlosti, je vidět, že je také zvědavý na výpověď stařenky, která by nám mohla leccos objasnit.

Někdy mi připadá, že velkou část svého života trávíme v autě přejížděním mezi jednotlivými svědky a podezřelými. Dříve jsem autem jezdila ráda a poznávala tak nové krajiny, ulice, okukovala luxusní domy, nenápadně po očku sledovala lidi, ale dnes už to beru jako pouhou rutinu. Jízda autem nás rychle přemístí přesně tam, kam potřebujeme. Z bodu A do bodu B. Ale nemůžu si stěžovat, protože je pořád lepší jezdit autem, než se muset trmácet městskou hromadnou dopravou, ze všeho nejmíň mám asi ráda tramvaje, ty tak podivně skáčou. Ovšem ani metro mě neláká, být uzavřená ve vagónu, namačkaná s ostatními lidmi, hluboko pod zemí… není úniku. Už jen ta představa mě frustruje, ale přesto můžu být ráda, že právě metrem jezdí spousta lidí, protože kdyby všichni jezdili auty, naše malé silnice by neměli šanci ten nápor vozidel pojmout a všude by se tvořili neskutečně dlouhé zácpy. Takže bychom se vlastně nikdy nikam nedostali včas.

Auto je mnohem pohodlnější dopravní prostředek a doveze tě přesně tam, kam potřebuješ. A to nemluvím o zimě, hezky si zatopíme a je nám fajn. Kdežto lidé mrznou na zastávkách a modlí se, aby jim už dorazil autobus, který má zaručeně zpoždění. Nebo když prší a deštník se ve větru otočí, a i když zůstane, jak má, stejně celé nohy zmoknou. Kdežto my si zase sedíme v pohodlí a suchu ve voze. Stačí si uvědomit tyhle skutečnosti a hned si budete svého motorového miláčka mnohem víc vážit.

Dorazili jsme před dům Julie Kohlerové a zadívali se do smutných zešeřelých oken Juliina bytu. Jakoby sám byt poznal, co se stalo jeho majitelce, a díky tomu naprosto zašel do smutných béžových a šedých barev. Ale spíš to bude mraky na obloze, co se zrcadlí v oknech.

U vchodových dveří jsme zazvonili na zvonek paní Skřivánkové a čekali, až se nám ozve. Uběhlo pár vteřin, než se v praskajícím reproduktoru ozval starý strhaný hlas.

„Ano, kdo je tam?“

„Dobrý den, paní Skřivánková, tady jsou vyšetřovatelé Petra Malinová a Patrik Newman, vyšetřujeme vraždu Julie Kohlerové a už jsme s vámi o tom jednou mluvili, myslíte, že byste nám věnovala chviličku, abychom se mohli zeptat ještě na jednu otázku?“

„Ano, jistě, pojďte nahoru.“ Po jejích slovech se rozezněl bzučák, který oznámil, že jsou dveře odemčené. Patrik pohotově vzal za kliku a uvolnil nám tak cestu do domu. Prakticky jsme vyběhli po schodech k bytu paní Skřivánkové, která už čekala ve dveřích, aby si nás stihla prohlédnout, a kdybychom to nebyli my, aby nám stačila zabouchnout před nosem a zavolat na nás policii. Na stařenčině tváři je vidět úleva, když zjistila, že jsme to opravdu my, takže si na nás pamatuje. Už zdálky nás znovu pozdravila a pozvala do svého bytu.

„Jak Vám můžu pomoci, minule jsem vám řekla všechno, co vím.“

„Ano, ale chtěli bychom vás poprosit, jestli byste se podívala na jednu fotografii a pokusila se vzpomenout si, jestli je tohle muž, který byl u Juliiných dveří.“ Začala jsem fotku vytahovat z kabelky, abych ji mohla ukázat.

„Ráda vám pomůžu, ale už je to tak dávno, nejsem si jistá, jestli ho ještě můžu poznat,“ dodala nervózně a už se snažila soustředit na obrázek, který jsem jí podala do ruky. Barevnou fotografii otáčí a naklání do různých úhlů.

„Nejsem si jistá.“ Dívá se dál na obrázek a vraští čelo, až na něm má nespočet vrásek. Celý obličej ještě o hodně zestárnul, kolem očí se rýsují další vějířky jemnějších vrásek, a stejně tak i kolem úst. Jako většina starých lidí má velké uši, je zajímavé, že uši skutečně rostou. Světlé vlasy má vzadu sepnuté sponou, mají hebkou strukturu. Staré unavené tělo se krčí nad fotografií a snaží se nám ze všech sil pomoci.

„Víte, představuju si ho v kabátě a s čepicí tak jako tenkrát, a skutečně si nejsem jistá. Je množné, že je to on, ale taky by to mohl být někdo jiný. Tenhle muž je opravduhodně urostlý, už podle fotografie.“ Podívala se na nás, jestli souhlasíme, jestli je skutečně pan Krchvíl vysoké postavy. Automaticky jsem přikývla hlavou, abych ji ujistila. Jen přimhouřila oči a znovu se zadívala na fotografii.

Cítila jsem za sebou Patrikův pohyb. „Ukažte,“ vzal stařence fotografii. „Zkusím ji trochu vylepšit,“ dodal s úsměvem.

Z kapsy vytáhl propisku a začal něco zakreslovat na obrázek. Už jsem ho chtěla zastavit, protože mi hned nedošlo, co to dělá. Když byl hotový, vypnul propisku a strčil si ji zpátky do kapsy. Při té příležitosti podal fotku zpátky do ruky paní Skřivánkové.

„Tak, a teď je to lepší, ne? Můžete si ho lépe představit.“

Koukám na fotografii společně s paní Skřivánkovou a obdivuji Patrikovi malířské dovednosti. Dokreslil panu Krchvílovi čepici a límec kabátu.

„Hm, to by mohl být on,“ uvažuje nahlas paní Skřivánková. „Tohle je skutečně nesmírně podobné návštěvníkovi, který tu byl u Julie. Nemám stoprocentní jistotu, ale jisté podobnosti poznávám.“

„Takže paní Skřivánková, jak to vidíte, byl u Julie tenhle muž z fotografie? Je to skutečně hodně důležité, prosím zkuste se soustředit a představit si, jak jste ho tenkrát viděla.“ Uklidňuji paní Skřivánkovou a snažím se, aby nám co nejvíce pomohla. Ale je na ní stále vidět nejistota.

„Já nevím, je to tak dávno.“ Na chvilku si zakryla rukama tvář.Není si jistá, o tom žádná, takže nám nejspíš nepomůže. Tohle svědectví by beztak u soudu neobstálo. Takže zatím proti panu Krchvílovi nic dalšího nemáme. A jsme tam, kde jsme byli. Ale můžeme to na něj zkusit. Prostě mu řekneme, že máme svědka, který ho viděl u Julie, buď to popře, nebo se přizná, a nebo se nevyjádří - v horším případě. Co jiného může udělat.

„Je mi to líto, ale skutečně si nejsem jistá,“ odmlčela se stařenka ztrhaně a nervózně. „Chtěla bych vám skutečně pomoci, ale nemůžu na někoho jednoznačně ukázat, když si nejsem naprosto jistá tím, že to byl on. Tenhle muž je podobný, přesto nevím, jestli to byl on. Spousta mužů je takhle mohutných, jsem si jistá pouze jeho velikostí, ale už ne tváří. Bohužel je mi to nesmírně líto, ale skutečně nevím, jestli to byl opravdu právě tento muž z fotografie.“

„To nevadí, paní Skřivánková.“ Plácám ji při svých slovech přátelsky po rameni. „To nevadí, je to skutečně dávno, pokud to nevíte jistě, tak by to u soudu stejně neobstálo.

Rozloučili jsme se s paní Skřivánkovou a odešli s tím, s čím jsme přišli. Zbyla nám v ruce pouze jedna počmáraná fotografie… žádný důkaz. Nevadí, nevzdáme se a budeme skládat střípky skládačky pořád dál, dokud se nedostaneme k jejímu složení.