Celý den jsem odkládala obvolávání příbuzných s pozvánkou na moji druhou svatbu. Tak nějak podvědomě, jsem asi tušila, že ne všechny reakce, které se mi dostanou, budou radostné a pozitivní. A že mi značně zkazí ten příjemný pocit
štěstí kdesi hluboko ve mně.
Babička jak jsem předpokládala, samozřejmě musela dodat už zase… Přitom je to už čtyři roky, co jsem se vdala a zase rozvedla. Pravda je, že nyní je situace jiná. Čekáme miminko a tak nám to přijde příhodné se vzít, což ovšem ostatní nevědí.
A jak jinak než je to na babičku daleko, přesto že Kréta na kterou vyráží na dovolenou je podstatně dál než Křivoklát, ale dobře. Mojí oblíbenou tetku Pavku jsem zastihla zrovna na vojenském cvičení, přesto byla z naší novinky docela nadšená. I když v prvotní chvíli, kdy jsem jí oznámila, že bychom ji chtěli pozvat na naši veselku, nepochopila, že se jedná o svatbu, ale myslela na oslavu svátku. Ovšem vše se velice brzy vyjasnilo a u dalších telefonátů jsem již změnila formulaci oznámení. Taky ze mě vytáhla informace o mimču, které zatím tajíme.
„Ahojky teto, jelikož je to už brzy, za měsíc a půl, raději volám. Chtěli bychom vás srdečně pozvat na naši svatbu, která bude … na Křivoklátě.“
Přesně do této podoby jsem vtiskla oznámení o události, na kterou jsem se tak strašně dlouho těšila a za kterou jsem věděla, že mě moje rodina ukamenuje.
Teta mě trošku odbyla a řekla, že uvidí. Což vyčerpalo mojí telefonovací sílu natolik, že už jsem s nikým nechtěla mluvit. Nejhorší na tom všem je, že jsem to čekala.
Teta co mě odbyla, za chvilku volala a omlouvala se, že zrovna něco dělala. Každopádně si chtěla ujasnit, pro koho všeho pozvání platí. Jestli i pro Pavlíka – bratrance a jeho novou slečnu? Na jejíž jméno jsem se záhy zeptala. A vysvětlovala mi, že mojí druhé babičce (s kterou bydlí) Alzheimer postoupil natolik, že už nepoznává ani ji. Chudák, má to jak babička, tak tetka těžké. Je mi tak líto, že musí babička prožívat tenhle nedůstojný konec stáří, kdy ani neví kdo je její manžel, s kterým žila šedesát let. Nepoznává ani svoje tři děti, devět vnoučat a čtyři pravnoučata. Ani si nevybavuje, že dům, ve kterém je, je její a žila v něm celý život. Ráno v pět se budí a chce domů, do domu ve kterém žila se svými rodiči před víc jak šedesáti lety.
Kde se vůbec takhle nemoc vzala. Je to daň za dlouhověkost? Babičce je právě osmdesát let a celý život strávila těžkou prací v kravíně a kolem hospodářství. Na dovolenou nikdy nejezdili a jediné co znali, byla dřina. Přesto si nemyslím, že byl její život nešťastný. Už jako dítě, jsem pozorovala, jak se děda s babičkou drží za ruku a po celou dobu, jsem z nich cítila lásku. Nejinak je tomu i teď, když už o sobě babička prakticky neví. Nejhorší mi přijde to vědomí, že to už nikdy lepší nebude. Že jediná možnost je smrt. Což je pro mě tak depresivní, že se nad tím snažím nepřemýšlet. Přesto občas vidím i cosi podivně pozitivního v záplavě negace. Když jsem mého budoucího muže seznamovala s babičkou, tak si před ním odplivla (no mohl za rozpad mého předchozího manželství, který zapříčinil), no a teď už o tom ani neví. Tři roky stačili k tomu, aby nevěděla kým je.
Když už jsem toho měla dost, napsala mi ještě ségra, ať jí zavolám. Tak jsem volala. Taky pro mě neměla dobré zprávy, táta nechce jít na naši svatbu, protože mu to přijde zbytečné, drahé. Kdybychom prý čekali sviště, tak snad. Ale takhle… Samozřejmě, jak je tak jeho stylem, tak nám to neřekl do očí, ale řekl to všem za našimi zády.
Už když jsme to před pár dny u mých rodičů oznamovali, sledovala jsem reakce. A na něm bylo vidět, jak má v hlavně naprogramováno jediné… vnouče. A když v oznámení vnouče nebylo, ale byla tam svatba, tak ho to velice neuspokojilo.
O to hůř, že brácha, který teď také čeká se svojí přítelkyní dítě je do svatby od něj nucen. Protože by to bylo přece vhodné.
Ale neplakala jsem. Mám sice plné tělo hormonů, přesto jsem si nedovolila plakat. Až když se Jiřík (můj budoucí muž) vrátil z posezení s kolegyněmi a vyzvídal, všechno jsem mu řekla. Váhala jsem o tom, protože jsem nechtěla, aby ho to zranilo. Ale zase si skoro všechno říkáme, tak nebyl prostor pro tajemství. A pak bohužel, když mě tak držel u sebe a říkal mi, že mu dochází, jak je jeho rodina skvělá, neubránila jsem se pár slzám. Jeho polibky do vlasů a jeho chlácholení, měli destruktivní následky. Nahlas jsem se zapřísahala, že my Borůvce (tak říkáme miminku, které nosím pod srdcem) tohle nikdy neuděláme a dorazíme jí i na třetí svatbu, pokud si to bude přát. A že v jejím životě nevynecháme ani jedinou význačnou událost. Jakou je třeba maturita, promoce, narozeniny, nebo svatba!
