Chuť lidského masa - Kapitola 6: Jsem blázen, zvažuje Magdaléna Rozkošná (Magi)

Ranní probuzení pro mě bylo kritické, nejraději bych zůstala celý den v posteli, ale teď si to nemůžu dovolit, protože s Enn rozjíždíme novou kolekci.

Oblékla jsem se do džínů, dlouhého trika a pohodlné mikiny a po rychlé snídani se vydala na cestu. Přispala jsem si, ale přesto stíhám do deseti dorazit, takže by neměl být problém. V hloubi duše cítím nechuť, nechce se mi tam, zároveň mě svírá tíseň, protože vím, že tam musím a muset budu. Kéž bych jen tyhle pocity měla dřív, to bych bývala mohla Enn ten pronájem ještě rozmluvit, ale teď už je na to všechno příliš pozdě. Investovaly jsme dost peněz, aby nám vila uživatelsky vyhovovala, a tak je hloupost se hned stěhovat. Snažím se v sobě urovnat ten zmatek, ale potlačit paniku, která mě objímá, nedokážu.

Cesta utekla neskutečně rychle, raději bych se ještě chvíli projížděla autobusem a dívala se po okolí a lidech na ulicích, než abych musela stát zase tady, tady u vily.

Nespěchám dovnitř, místo toho jdu Enn odemknout vrata, aby tak pohodlně mohla zaparkovat. Kdybych tu aspoň měla Doela, ale toho taky přiveze až Enn.

Co když nepřijede včas? Budu tady na ní venku čekat jako malé dítě? Jako strašpytel, co se bojí vstoupit do svých kanceláří? Obávám se, že odpověď je jasná. Ano. Nikdy jsem neměla moc odvahy až na jednou. Když se na mě otec zase jednou vrhl, aby ukrotit svojí zlost. Tedy spíš se vybil na mě. Navíc ho naštavala moje džínová bunda, kterou jsem si pošila flitry a podle něj vypadal jako šlapka. Tloukl mě za gaučem a matka se klepala v kuchyni, nepomohla mi. Za gaučem byly police a v té horní byla umístěná žehlička na prádlo. Její šňůra visela dolů a já se jí chytla. Na co to zase myslím, tohle už je dávno pryč. 

Přistihla jsem se, jak si držím co největší odsup i od venkovních stěn domu, nevím, co se to děje. Přesto dům ostražitě sleduji a čekám na cokoliv…jsem blázen.

Ve sklepním okénku se něco mihlo. Že by světelný klam? Stín stromu zvenčí? Otevřené okénko, kterým foukl vítr a rozpohyboval nějakou látku?

Enn dorazila a zaparkovala vedle mě. Ještě z pootevřených dveří volá:

„Magi, ty jsi mi otevřela, to je skvělé, díky moc.“

Trochu rozklepaně odpovídám:

„To je v pořádku, rádo se stalo.“ V tom momentě už ke mně přiběhl Doel, sklonila jsem se a on mi skočil do náručí. Chvilku ho hladím a pak zase pouštím, aby se mohl vyčůrat.

Doel jen zlomek vteřiny vesele běhal, než se zastavil u podezřelého okénka a zkoumavě se zahleděl dovnitř. Sleduji jeho upřený pohled a v duchu si říkám, že asi nejsem jediná, kdo tam něco vidí. Připravoval se rozštěkat, ale v ten samý okamžik ho zase zvedla Enn ze země a vzala s sebou ke vchodu. Očividně ho to vyvedlo z míry a ztráta pevné půdy pod nohama ho rozhodila. Koulí očima, ale jinak je naprosto potichu.

Musím se přiznat, že se mi dovnitř ani nechce, přesto jdu automaticky za Enn. Když odemykala, podala mi Doela, ať ho na chvilku podržím. Společně jsme vstoupily a pokračovaly do výrobny, Doel cestou kolem dveří do sklepa opět párkrát upustil zlé vyštěknutí, ale jak jsme zašly do výrobny, hned ho to přestalo.

Enn se tradičně vydala vařit kafe a já pustila Doela, aby si mohl běhat. Házím si kabelku na stůl a přitom si prohlížím, jak jsem to všechno srovnala. Zdálo se mi, že moje židle včera zůstala za stolem, přesto tu teď není. Kde je?

Mrkla jsem za roh a zkoprněle zůstala hledět do prostoru přede mnou. Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem křičet.

„Tohle není možné.“ Moje židle je nastavená proti figuríně, která je obléknutá do rudých šatů… těch samých, které z ní včera Enn sundala a uklidila do pytle proti prachu na ramínko na věšáku. Židle je nastavena tak, aby při sezení na ní člověk viděl přímo na ty děsivé šaty. A je to tu zas, další příval paniky. Strachu. Smutku. „Néééé.“ Řvu hrůzou a zděšením. „Nééé, kdo to sakra dělá.“

Doel stojí vedle mě a celou scénu sleduje, mezitím přibíhá i Enn a diví se, co se zase děje. Když spatřila to, co já, zastavila se a zůstala taky nevěřícně zírat. Vidím, jak se jí klepou ruce, protože už tuší to, co já. Přesto se ke mně obrací a zjišťuje roztřeseným hlasem, i když jí je jasné, že já bych to nemohla stihnout.

„To jsi byla ty?“

„Já ne, proč bych sakra dělala něco takhle psychopatického a děsivého? Proč bych ještě takhle hloupě postavila tu pitomou židli? Co se to tady sakra děje? Kdo to dělá?“

„Magi, prosím, snaž se uklidnit, musí pro to, co se tu děje, existovat nějaké logické vysvětlení. Jen se musíme uklidnit, aby se nám otevřela mysl a došlo nám, co doposud nevidíme.“

„Enn, uklidnění nám nepomůže, to je touhle vilou, já ti říkám, že něco v tom sklep je. Tam je původce zla.“

„Ale nemluv hlouposti, skočím pro to kafe, třeba mě cestou něco napadne.“

Když se Enn vrátila s hrnky v rukách, je naprosto bledá, jako by viděla ducha. Ruce se jí třesou, kdybych ji neznala, bála bych se, že má epileptický záchvat.

„Enn, co se děje?“ Děsí mě. Děsí mě to nevědomí.

„Magi, já to kafe nezalila, a přece v těch hrnkách je voda, ale já ho fakt nezalila, já to nebyla. Ty jsi ho zalila?“ dodává zmateně, ale záhy si na to odpovídá: „Ale jak bys mohla, když jsi celou dobu tady, jak bys sakra mohla zalít to blbý kafe. Tak kdo ho zalil, já určitě ne. Ta voda se ještě vařila, když jsem za tebou běžela. Já já přijdu si jako blázen, ale já to fakt nebyla.“

„To je v pořádku, Enn, já ti věřím, ty šaty sem dal taky někdo jiný.“

„To máš pravdu, máš pravdu, dal to sem někdo jiný… co když má od vily ještě někdo klíče, třeba nás odsud chce vystrnadit, proto nám tady chystá nástrahy, abychom z toho začaly bláznit a on nás odsud dostal. Co když to tak je?“

Zamyslela jsem se nad tím vším.

„Enn, to máš možná pravdu, možná to tu na nás někdo všechno narafičil. Možná se nás vážně snaží vystrnadit.“ Ulevilo se mi, spadl mi velký kámen strachu ze srdce, tohle logické vysvětlení je pro můj mozek přijatelné.

„Takže je tu jediné řešení, necháme vyměnit zámek od vchodových dveří, čímž zabráníme ve vstupu nepovolaným osobám.“

„Hned volám zámečníkovi.“ Mám v ruce telefon a už vytáčím našeho starého známého.

Než dorazil, zase uklízíme šaty a obě se shodujeme na tom, že už vůči nim chováme jistou averzi. Aniž by si to chudinky zasloužily, staly se pro nás takovým černým Petrem, oběma se nám zošklivily.

Pan Klíček dorazil během hodiny, všechno jsme mu ukázaly, už byl připravený po našem rozhovoru, a tak si s sebou rovnou vzal fabku na výměnu. Bohužel pro nás, zámky v mříži vyměnit tak snadno nejdou. Ale tak aspoň jsme našemu nevítanému návštěvníkovi připravily nějakou překážku.

V životě by mě nenapadlo, že nám sem někdo bude lézt a takhle škodit. Možná je to tím, že já nejsem takhle zákeřný a škodolibý člověk… možná pro to by mě ani nenapadlo, že se takhle vůči nám může někdo chovat. Ale lidé jsou opravdu různí a poslední dobou čím dál víc zjišťuji, že lidé mají vnitřní pohnutky, které my, normální lidé, nemůžeme pochopit. Tolik lidí je psychicky narušených a na základě toho pak provádí odporné věci i svému okolí, od psychického týrání až po to fyzické. Nemůžou si pomoct, tyhle jejich pohnutky je nutí chovat se jako lidské bestie. Bohužel jemnější výraz pro ně nemám.

No ale je pravda, že si teď trošku lžu do kapsy. Možná je to všechno jen můj trest. Když mě otec mlátil, zatáhla jsem za šňůru žehličky, abych se zvedla a ona spadla. Jak se nade mnou skláněl a tloukl mě, dopadla mu přímo na záda a špičkou se zabodla. Podlomila se mu kolena a jeho těžké tělo mě zavalilo. Přiběhla matka a vyprostila mě. Řekla, ať jdu ihned do svého pokoje a tam zůstanu. Nebyl při vědomí a tak rychle zavolala záchranáře a ty ho odvezli. Dávno jsem vytěsnila, že můj tyranský otec, byl svým způsobem taky psychopat.

Prošli jsme spolu s Enn každou místnost v domě a zkontrolovaly si tak jestli ještě tenhle náš škodič někde není schovaný. Udělaly jsme to v momentě, kdy pan Klíček vyměňoval zámek u vchodových dveří. Bylo to schválně, aby nám v nejhorším pomohl. Ale ani v jedné z vrchních kanceláří nikdo není a dole je také čisto. Do sklepa a na půdu nemá cenu chodit, oboje dveře se zavírají jen z jedné strany, a to té venkovní, takže kdyby se tam někdo chtěl ukrýt, musel by si nechat otevřeno. Mříže jsou neporušené, obešly jsme je zvenčí, takže by volný přístup do vily měl být omezený.

Sice asi zbytečně, ale pro jistotu jsme si na dveře nechaly namontovat ještě jeden přídavný zámek. Tak tohle už jen tak někdo nepřekoná a nedostane se nám sem.

Když jsme se rozloučily s panem Klíčkem, v našich tělech a pocitech jako by po dlouhé době zavládl klid a mír.

Skutečně by mě někdy něco takového nenapadlo. Když jsem viděla tu bytelnou mříž, vůbec mi nedošlo, že by ještě pořád mohl mít někdo další klíče. Ale je to naše chyba, měly jsme si hned vyměnit zámek u dveří, máme štěstí, že nám nic nezmizelo. Aspoň to zatím tak vypadá.

Opět jsme se pokusily vrátit k práci, i když je dost těžké se soustředit po tak náročných dnech, plných překvapení, přesto se nám to daří.

Enn mi předala první dokonalý návrh a já přemýšlím o jeho konstrukci, nejdřív ho ušiju já a vychytám všechny nedostatky, které by mohl návrh mít, a následně, pokud se nám bude líbit, tak ho zadáme na ušití větší firmě, samozřejmě s přesným technologickým postupem.

Tahle kolekce aspoň pro začátek vypadá odlišně od všech předchozích. Zatím ještě nedokážu přesně určit, v čem si myslím, že je rozdílná, ale věřím, že mi to časem dojde, nejspíš až uvidím i další návrhy.

Soustředím se na svoji práci a nevšímám si už ničeho dalšího. Věřím, že už se tu nemusím bát, všechno to bylo způsobené nějakým vnějším vlivem, takže ten problém není tady uvnitř, už ne. Ba naopak možná tu teď jsem před ním chráněná. My tu jsme chráněné.

Uběhly dva týdny a žádná další nemilá překvapení nás ve vile nepotkala. Ten nepříjemný pocit ještě úplně nezmizel, ale už se nám aspoň samy neoblékají figuríny a svévolně se nezalévá káva v hrnku.

Enn jede jako drak a už udělala spoustu dalších návrhů. Mně se za tu dobu podařilo vytvořit pět modelů a z toho tři jsme odevzdaly ke zpracování, protože rozhodně půjdou do obchodu. Ty návrhy jsou neskutečné, Enn se doslova překonává.

Tahle kolekce se od těch předchozích liší, její odstíny jsou tmavší, látky hustší, jakoby připravené na temno a chlad. Je to geniální, tohle tu od ní ještě nebylo.