Chuť lidského masa - kapitola 5.

Kapitola 5: Zpátky do vily - Enn Stail

Krizi jsem zažehnala, a tak se s Magi můžeme pomaloučku vrátit. Vila nás vítá zaskřípáním vrátek a vůní rozkvetlých růží v rohu zahrady. Vstoupily jsme do zádveří a zkontrolovaly svůj vzhled v zrcadlové mozaice umístěné na stěně naproti oknu. Díky jasnému dennímu světlu je tu nejdokonalejší odraz, takže se ukážou i ty nejskrytější nedostatky.

Jdu první, protože chci Magi ukázat, že se nemusí vůbec ničeho bát, ale přesto vypadá trochu nejistě. Prošly jsme kolem toalety a dveří ke sklepu a zašly rovnou do naší výrobny.

„Magi, počkej tady, skočím nám udělat kafčo, ale podrž prosím Doela, hned budu zpátky.“ Podala jsem jí Doela a je vidět, že Magi ho pevně chytá a přitom hladí po hřbetě.

Vydala jsem se zkontrolovat dveře do sklepa, ale opět jsem na nich nenašla nic, co by se mi nezdálo. Mezitím se dovařila voda, tak jsem jí zalila už připravené šálky a vydala se zpátky. Magi jsem našla tam, kam jsem ji usadila. Položila jsem hrnky na stůl, ale jeden se mi trochu vylil a udělal typické kávové kolečko. Zavřela jsem za sebou dveře a ujistila Magi, že může Doela pustit.

„Víš co, půjdu sundat šaty z figuríny, dám je na ramínko a pověsím na věšák, tak jak jsi měla původně v úmyslu.“

Magi mě bez hnutí sleduje, jako kdyby čekala, že mě ty šaty začnou škrtit nebo něco podobného.  Ale nic takového se nestalo, rozepnula jsem zip umístěný na zádech a jedním dlouhým pohybem je stáhla z figuríny. Jakmile jsem je umístila na ramínko a zavřela do protiprachového vaku, jako by se mojí asistentce značně ulevilo.

Dokonce se zvedla, že půjde dál uklízet a rovnat všechno do připravených polic. Nechala jsem ji, protože už teď máme zpoždění, a ono je prostě potřeba to co nejrychleji udělat.

Nevím proč, ale tady v té vile se mi strašně často vrací myšlenky na minulost. Bohužel přesně ty, které už jsem znovu nikdy nechtěla mít. K mojí matce chodilo spoustu mužů a vždycky když měl někdo přijít, řekla mi: „Zlatíčko, teď tu musíš vydržet a být potichu.“A já byla. Byla jsem hodné dítě. Mlčela jsem, i když jsem slyšela křik, hádky nebo údery. Třepu hlavou, abych tu myšlenku vypudila pryč.

A abych vše odplavila upíjím si kafčo a zkouším načrtnout něco, co by se dalo použít, stále jsem tak s Magi ve stejném prostoru. Musím se přiznat, že i já sama z toho mám lepší pocit. Když jsem v místnosti s ní, tak se mi mnohem lépe pracuje.  Jsem ráda za svoji kancelář, ale uvidíme, jestli ji budu vůbec využívat.

Zatím se mě drží nápad, a tak ho překresluji ze své hlavy na papír, jsem zvědavá, jak to bude vypadat. Zapojuji druhy několika látek, jak tyrkysově modrou, tak na jedné straně suknici z leopardí kůže, resp. z její napodobeniny, pravá kůže by jen zvedla cenu modelu, a o to méně žen by si ho následně koupilo.

Buď se mi to zdá, nebo Magi jede jako ďas, zdolává jednu krabici po druhé a už se pomalu blíží do finiše, nečekala jsem, že bude takový rychlík. Když jsem zkontrolovala čas na hodinkách, zjistila jsem, že od oběda uteklo několik hodin, to mě překvapilo, sama bych řekla, že to byl jen okamžik.

Doel se už o něco veseleji plete Magi pod nohy a občas přiběhne i ke mně, aby mi zatahal za nohavici a zkusil, jestli si s ním nepůjdu hrát. Ale moc ho nevnímám a soustředím se na práci. V momentě, kdy mi ho začalo být líto, hodila jsem mu pískací hračku, a to ho zabavilo na dost dlouho.

Magi našla naše staré rádio v jedné z krabic a vypadá to, že jí to zvedlo náladu.

„Enn, nevadilo by ti, kdybych nám pustila trochu hudby?“ dívá se na mě prosebně.

„To víš, že můžeš. Když ti to udělá radost.“

Když je spokojená Magi, jako bych byla taky, nejsem ráda, když mají lidé kolem mě nějaké problémy, snažím se jim vždycky pomoct, jak nejvíc můžu. Aniž bych nad tím přemýšlela, beru si pod ruku další hladký papír a narušuji jeho světlost mými barvičkami. Sestavuji tak další nositelný model. Kdybych měla naprosto volnou ruku, vytvářela bych jen úžasné přehlídkové modely a kreace, ale aby se móda prodávala, musí být nositelná v běžném životě. Ale ani tak si nestěžuji, jsem ráda, že vůbec můžu dělat do módního průmyslu. Je příjemné jít po centru a občas potkat nějakou ženu, která se vznáší v mém kabátku nebo letních šatech… přináší mi to neskutečnou radost a pocit, že jsem na tomhle světě skutečně potřebná a něco tu za sebou zanechávám.

Asi každý z nás aspoň občas potřebuje mít pocit, že dělá něco správného, něco, co někomu prospěje nebo mu pomůže usnadnit jeho život. A takové jsou moje modely, lehké, moderní a účelové. Navíc i díky Magi víc přemýšlím o materiálech, a třeba kabáty děláme nejen proti mrazu, ale i vodě a větru. Někdy uděláme stáhnutí pasu tak, aby v zimě netáhlo na záda… opravdu i o tomhle se musí přemýšlet.

Magi vybaluje poslední krabici a za okny začíná padat soumrak. Dnešní den utekl neskutečně rychle a já dokončuji svůj druhý návrh. Do toho Doel vesele skáče po pískací kosti.

„Magi, až vybalíš tu poslední krabici, hodím tě domů, tak mi pak dej vědět, možná se zaberu do kreslení.“

„To je v pohodě, stačí, když mě přiblížíš na metro,“ dodává skromně.

„Ale já tě chci odvést, takže už žádné dohadování.“ Šibalsky jsem na ni mrkla a vrátila se ke svému. Dochází mi, že na ni mrkám čím dál častěji.

Dál si propojuju všechny linie a hraju s barevnými pastelkami, občas vyhlédnu ven z okna pro inspiraci a sleduji, jak ubývá světla a slunce se pomalu sklání za obzor. Stíny se prodlužují a já už se těším na nový den, až budu moci pokračovat ve své práci.

„Enn, omlouvám se, že tě ruším,“ začala na mě opatrně mluvit Magi a pozvolna pokračuje. „Ale já už mám hotovo, vážně si se mnou nemusíš dělat starosti, dopravím se domů sama.“

„Co myslíš, už ze mě vystřízlivěl všechen alkohol?“

„Nevím, je možné že ano, kolik je vlastně hodin?“ Obě jsme se současně podívali na hodinky.

„Teda to už je půl osmé, tak to jsme to poněkud přetáhly, viď. Magi, tak to je mi líto, zato můžeš zítra přijít až na desátou s tím, že tě pustím v pět domů.“

„To je v pořádku, mě to nevadí, vždyť víš, že nikam nespěchám, nikdo mě doma nečeká,“ dodala trochu smutně.

„Ať je to jak chce, nebudu tě vykořisťovat,“ trvám si neoblomně na svém. „Určitě máš koníčky, o které tě okrádám, tak zítra k nim aspoň budeš mít příležitost.“

Společně jsme opustily vilu, vše pozamykaly a vydaly se k autu na dvoře. Magi vypadá, jako by z ní spadl pocit tísně, který ji po celou dobu svíral. Zavřela za mnou bránu a já ji hodila domů. Cestou se ještě několikrát ujišťovala, jestli já přijdu také v deset. Měla jsem z toho pocit, jako by ani chvilku nechtěla být ve vile sama. Musím jí dát už hotový návrh na vytvoření, aby pořádně zaměstnala mozek a neměla další příležitost k vymýšlení hloupostí a přemýšlení o sklepě.