Ty dřevěné sklepní dveře mě dostaly stejně jako Doela, nevím proč, ale silný, jinak neurčitý pocit mě je nutí neustále sledovat a ani na chvilku se od nich neodvrátit, jako by z nich měl právě teď vyjít Satan a spálit nás všechny
Kapitola 4: Dělá si ze mě blázny - Magdalény Rozkošné (Magi)
Ty dřevěné sklepní dveře mě dostaly stejně jako Doela, nevím proč, ale silný, jinak neurčitý pocit mě je nutí neustále sledovat a ani na chvilku se od nich neodvrátit, jako by z nich měl právě teď vyjít Satan a spálit nás všechny na troud. V životě už jsem něco zažila, ale nikdy ne takovouhle páchnoucí až kapající hrůzu. Paralyzovaně stojím a zírám na roletu stejně jako Doel, kdybych uměla štěkat, tak bych se k němu přidala, ale místo toho mi hlas naprosto zamrzl v hrdle, a já jen zůstala koukat.
Naštěstí k nám zvrchu přiběhla Enn a vytrhla nás z našeho záchvatu paniky a letargie, odtáhla dřevěnou roletu a ukázala, že prostor za ní je prázdný, a aby toho nebylo málo, ještě nahlédla do sklepa, ale jen na schody. Jak se ukázalo, nikde nikdo nebyl. Šokované srdce mi opět začalo být a já pochopila, že pro mě ten sklep bude mnohem větší problém, než jsem si doposud připouštěla. Bude pro mě neskutečně těžké překonat tenhle blok vůči němu a normálně v téhle vile fungovat. Omezuje mě i v základních lidských potřebách, vždyť když budu chtít na záchod, musím kolem něj.
Ach jo, kdybych jen tohle věděla a cítila dřív, jistě bych se pokusila Enn celý tenhle nápad se stěhováním rozmluvit. Ale teď už je na to dost pozdě, sotva jí můžu říct, co cítím a co si myslím, tohle by ona asi nikdy nepochopila a spíš to brala jako slabost, nebo v horším případě jako dětinskost. Možná by měla pravdu, protože já si skutečně racionálně nedokážu vysvětlit svoji paniku.
Jediné moje štěstí je, že Doel cítil to, co já, ten závan chladného vánku smrti vycházející přímo ze škvír v roletě a dveří za ní. Aspoň že mám svědka, tím pádem ještě nejsem blázen.
Uchopila jsem krabici za její rozedřený povrch a narovnala se, abych si ji tak mohla odnést, pojednou mě cosi bouchlo do očí. Jako bych na chvilku viděla rudě, než se zaostřil můj zrak a rozpoznal ty známé tvary. Kdosi oblékl figurínu do rudě červených rozevlátých šatů. Jedním si jsem naprosto jistá, já to rozhodně nebyla. Musel mi uniknout výkřik, protože jsem ho vzdáleně slyšela v ozvěně. Určitě to má vysvětlení, ptám se na to Enn, to musela být ona. Ale to byl omyl anebo mi aspoň neříká celou pravdu, přesto mi to nedá a ještě se několikrát ujišťuji.
„Enn, a nemohla jsi to třeba udělat a zapomenout na to?“ Dodávám už poněkud zoufalým hlasem, marně se snažíc najít logické vysvětlení toho, kdo oblékl jednu z našich figurín.
„Ne, Magi, jak už jsem ti řekla, já jsem tady dole vůbec nebyla, natož abych oblékala figuríny, vždyť ani nevím, kde byly šaty.“
To je sice pravda, ale před odchodem včera večer jsem je vybalila a položila na stůl, chtěla jsem je vyžehlit, než je dáme na ramínka. Vůbec jsem do nich nechtěla oblékat figuríny, protože na ně přijdou nové návrhy.
Někdo se tu ze mě snaží udělat blázna. Enn se tváří tak, jako by mi skutečně nelhala, ale jsem už tak ze všeho zmatená, že si jí prostě nemůžu být jistá. Klepu se, jako když jsem byla malá a schovaná pod gaučem. Věděla jsem, že dostanu na zadek, protože jsem rozbila skleničku. A když pak přišel můj otec domů a zjistil to, začal mě hledat. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale nemohla jsem vylézt. Sice by to bylo odvážené a já to měla dřív za sebou. Ale neudělala jsem to. Nikdy. Až v něm zlost narostla ještě víc a když mě našel, střískal mě jako žito.
Enn mě povzbudivě sleduje a čeká, až se uklidním. Musela na mě vidět změnu, protože konečně promluvila.
„Magi, tohle nemá smysl, dneska jsi nějaká přetažená, co si skočit na panáka na kuráž a pak pokračovat ve vybalování.“
„Enn, to je od tebe milé, ale musíme to tu co nejrychleji dodělat, abychom už mohly začít pracovat,“ dodávám rozhozeně a doufám, že na moji nabídku nepřistoupí.
„Magi, buď v klidu, práce není zajíc, ta nám neuteče, počká tu na nás, než se vrátíme.“
Je to snad poprvé v mém životě, co jsem vyrazila na panáka dopoledne, ale v doprovodu Enn mi to vůbec nevadí. Po tom všem, co už se mi od rána stačilo přihodit, to skutečně potřebuji, musím si nad pobytem v domě udělat nadhled, abych nemusela být tak vyplašená pokaždé, když v něm budu muset být. Pro začátek pomůže otupení smyslů alkoholem.
Žádný bar ještě nemá otevřeno, a tak jsme zamířily do klasické restaurace, jdeme pěšky, protože budeme obě pít. Zastavili jsme „U Kmotra“, a to jen proto, že tenhle podnik máme nejblíž.
Sotva jsme dosedly do starých polstrovaných židlí, Enn objednala dvě piva a k tomu dvě velké zelené. Jen když na to pomyslím, tak se mi kroutí žaludek. Ale jestli mi to pomůže, tak se holt nedá nic dělat.
Postarší usměvavá servírka před nás postavila právě natočená orosená piva a neskutečně velké panáky. Enn se na mě hrdinsky podívala a vzala jednoho do ruky, šibalsky při tom na mě mrkla, a tak jsem udělala to samé, co ona. Současně jsme si přiťukly tlustostěnnými skleničkami a bez dalšího zaváhání obrátily jejich obsah do pootevřených úst. Zakloněná hlava se rychle vrátila do normálu a uvědomila si tu sílu, která proudí až do morku kostí.
„Brrr.“ Otřásla jsem se a dodala: „To je ale hnus, viď?“ Naklonila jsem pivo a spláchla tu pachuť ze svých úst. „Enn, ty mě snad chceš zabít.“
„Ale prosím tě, vždyť vypadáš, jako by ti chutnalo,“ směje se mi Enn plnými rty a přitom ukazuje pravidelné bílé zuby. Bůh v jejím případě házel krásu lopatou, to u mě tak po semínku.
„Chutnalo, to snad ani ne. Spíš to v tomhle případě beru jako nutný lék, abych se po tom všem vzpamatovala,“ dodávám zcela upřímně.
„A už je to fakt lepší?“ zjišťuje Enn starostlivě.
„Jo, trochu, ale jestli můžu poprosit, tak bych aspoň chvilku chtěla mluvit o něčem jiném, už mě tohle téma fakt deprimuje.“
„Jasně, není problém, tak třeba dneska jsem si přinesla nové vzorníky látek. Jsou úžasné, fakt, zatím se rozhoduju, jaké si zakoupíme a co z nich navrhnu,“ vypráví Enn nadšeně.
„Tak to je skvělé, přijde mi, jako bych nešila už strašně dlouho, navíc jsem zvědavá, co dalšího vytvoříš. Blíží se Vánoce, tak si chci mít z čeho vybírat svojí prémii.“
„Teda, ale ty.“ Plácla mě po ruce. „Vždyť Vánoce jsou ještě daleko, je teprve polovina prázdnin, nepředbíháš tak trochu náhodou?“
„No možná trochu.“
„Hele, Magi, když se nám podaří vymyslet a ušít nějaké nové skvělé modely, které budou mít úspěch, tak ti nechám nějaký z nich vybrat, a to klidně ještě před Vánoci, bude to navíc takový bonus za tvojí skvělou práci, takže pak samozřejmě pod stromeček dostaneš další.“
„Tak to je férová nabídka. Už tě něco napadlo, nebo jsi nad návrhy neměla ještě vůbec čas přemýšlet?“ vyzvídám nenápadně.
„Jak jsem se přehrabovala v těch látkách, tak se mi před očima kreslily různé linky a spojovaly se do tvarů, ale ještě jsem to bohužel nestihla domyslet.“
„Ráda bych ti nějak pomohla, popostrčila tvojí představivost, ale nenapadá mě jak?“
„Magi, to je v pohodě, mě to takhle baví, dojít si k tomu sama, svojí vyšlapanou cestičkou mezi nepropustným houštím.“
„Enn, to jsi řekla hezky, jako nějaký básník.“ Dopily jsme pivo a objednaly si další, servírka se na nás zase tak záhadně usmívá, asi je jí divné, že dvě ženy pijí už dopoledne. Ale co, to je jen naše věc.
Konverzace s Enn byla, je a vždycky bude příjemná. Povídáme si o všem a vůbec si nevšímáme, jak utíká čas.
Když nám donesli v pořadí už asi čtvrté pivo, Enn si řekla o jídelní lístek. Bylo to právě včas, protože už začínám pociťovat značnou malátnost a neschopnost řádně artikulovat, motá se mi hlava a jak přemýšlím o jídle, dostávám obrovský hlad.
Prohlížíme si s Enn jídelní lístek a jsme nadšené z výběru lahodných hotovek, které se podávají od 11:00 hod., když koukám na hodinky, radostně zjišťuji, že už je 11:05 hod., takže si můžeme dát nějakou dobrůtku. Nejspíš to bude guláš, nebo možná svíčková.
Po dlouhém váhání si obě objednáváme guláš s houskovým knedlíkem a tentokrát už točenou limonádu, nechceme být nepoužitelné po zbytek dne.
To byla ale dobrota. Nevím, jestli je to tím alkoholem, ale přijde mi, že něco takhle chutného jsem už dlouho nejedla. Enn zaplatila, ani se při tom na mě nepodívala, asi neměla to srdce mi oznámit, že je čas jít zpátky do práce.
Sama si to dobře uvědomuji a posilněná alkoholem mám najednou kuráž… nebojím se.
Procházka na čerstvém vzduchu nás aspoň trochu probudila a Doel si mohl odskočit na záchod. Využil tak nízké trávy na kraji chodníku.
Více o mém psaní!
