Chuť lidského masa - Kapitola 26 a 27

Kapitola 26: Zmatení – Magdaléna Rozkošná

Od té doby, co jsme se vrátily do vily a začaly zase naplno pracovat, beru silné léky na uklidnění, a i přesto, kdykoliv vstupuji starými vchodovými dveřmi do tohohle hrůzou opředeného domu, srdce se mi rozbuší a tlak se nažene do uší. Zachvátí mě panika, ale po pár vteřinách ji přebijí utišující léky, a tak můžu pokračovat dál.

Vždy, když vstoupím do prostor kanceláře ve veselých barvách, popadá mě další vlna úzkosti a až když se přesvědčím, že na sobě figurína nemá oblečené červené večerní šaty, opět se mi trošku zklidní moje vnitřní znepokojení.

Je to pro mě těžká a stresující situace, se kterou se stále nedokážu vyrovnat. Navíc se mi zdá, že nejsem sama, kdo tady pociťuje nějaká negativa. Minule jsem viděla Enn, jak se začala podivně chovat při pohledu z okna. Krčila se a pak zběsile odběhla pryč. Nevím, co to mělo znamenat, ale bylo na ní vidět, že to se mnou rozhodně nechce rozebírat. Nechala jsem to plavat.

Vila i po odhalení svého největšího tajemství jako by před námi pořád skrývala něco, na co by nás chtěla upozornit, jako by to stále nebyl celý její příběh. Ale možná to je jen stres, který přišel po tak hrůzném nálezu.

V rámci svojí paranoii se mi dost často zdá, jako by mě někdo sledoval. Neustále za sebou v tiché ulici slyším kroky, ale když se otočím, nikoho nevidím. Dokonce i doma se mi zdá, že nejsem tak úplně chráněná. Nevím, jestli jsem naprostý blázen, ale doma jsem měla misku na klíče hned na první malé skříňce co nejblíže vchodovým dveřím, ale když jsem předevčírem přišla domů a klíče upustila do misky, spadly na skříňku, protože miska byla na druhém konci, tom vzdálenějším ode dveří. Bylo to velmi zvláštní, už jen proto, že moje ruka byla automaticky navyklá na toto místo. Přeci kdyby tam nikdy nebyla, jak bych do ní automaticky mohla pořád dokola házet klíče? Chvíli jsem měla za to, že ji někdo musel posunout. Jenže nidko jiný od mého bytu nemá klíče. Ale co když jsem si to udělala já sama a jen si na to nevzpomínám? Možná jsem do ní mohla strčit kabelkou při odchodu. Nebo já nevím. Ale co když ne, co když to někdo udělal záměrně, abych postupně zešílela? Jenže bydlím sama a nikdo u mě už pěkně dlouho nebyl.

Jsem ze svých pocitů opravdu nesmírně zmatená, a proto pravidelně docházím k psychologovi a jednou za čas si jdu k psychiatrovi pro další léky na uklidnění. Bez nich bych už asi nedokázala normálně fungovat a neopouštěla stěny svého bytu.

Kapitola 27: Další výslechy – Petra Malinová

Velmi nás zaskočila skutečnost, že Julie Kohlerová měla dostat výpověď, kterou nakonec nedostala, aby se jí nemuselo vyplácet odstupné a na pana Krchvíla tak zbylo mnohem víc peněz.

Od slečny Violy Kučerové jsme to měli blízko ke skladu Tobiase Častého, tak jsme se rozhodli zastavit na takovou menší návštěvu.

Jakoby na náš příchod už čekal, bez jakýchkoliv řečí navíc nám otevřel a dokonce nás pustil do své kanceláře. Kancelář překvapila, čekala bych něco omšelého, zaprášeného, poskládaného ze starého nábytku, prostě nějakou neútulnou díru. Ale místo toho je celá místnost po obvodu obložená dřevem v hřejivé mahagonové barvě a za drahým mahagonovým ručně vyřezávaným stolem je kožené křeslo, které také působí luxusním dojmem, tohle vybavení se opravdu nehodí k tomuto starému skladu.

Bez dalších dlouhých zdvořilostních řečiček jsme přešli rovnou k věci. „Pane Častý, nevzpomněl jste si na něco od naší poslední návštěvy? Naposledy jste nám tvrdil, že Julie chtěla vytunelovat firmu, pořád to vidíte stejně?“

„Víte, já to tak nemyslel. Jen mě naštvalo, že tak rychle odešla a nikomu nepředala svoji práci, a díky tomu potom celá firma zkolabovala a následně zkrachovala. Julie nebyla tak špatná.“ Podíval se stranou, asi směrem ke skladu.

„Minule jste ji nazýval dost nevybíravými slovy a teď říkáte, že nebyla tak špatná? Čím to, že jste přehodnotil svoje stanovisko?“

„To jste mě asi špatně pochopili, Julie nebyla až tak špatná. Vedla celou firmu, a až když jste mi řekli o její smrti, celé se mi to spojilo dohromady. Julie nestála za tunelem. Myslím, že největší důvod ji odkráglovat měl pan Krchvíl, protože to na něj mohla všechno vědět a on nepotřeboval svědka. Julie byla svá, sice občas drzá, ale svou práci ovládala a dokázala poradit, když jsme si s něčím nevěděli rady.“

Koukám jako blázen, taková změna v jeho chování. Doslova otočil o sto osmdesát stupňů. Najednou zjišťujeme, že Julie vlastně nebyla špatná. Možná si svá slova rozmyslel, protože se bojí, že by na něj mohlo padnout podezření z její vraždy, zvlášť potom, jak o ní ošklivě mluvil. Minule z něj byla vůči Juliině osobě cítit velká nevraživost.

„Víte, ono to Julii všechno vycházelo, brala víc než já, a to jsem se snažil a musel mnohem víc pracovat než ona. Takový mladý cucák… nemám to rád, když tihle mladí dosáhnou úspěchu příliš rychle a z nás starších dělají neschopné.“

„Pane Častý, věděl jste o Julii něco bližšího, například jestli měla nějakou rodinu, nebo kde bydlela?“

„Zkoušel jsem to od ní několikrát zjistit, ale pokaždé se nějak chytře vyzula z mojí otázky. Když nastoupila, tak jsem si ji prověřoval, jako všechny neznámé osoby, které začaly pracovat v naší firmě, ale nic jsem o ní nenašel. Nemluvila o svojí rodině. Nejspíš se s nimi rozhádala nebo možná žádnou neměla. Co si vzpomínám, tak jednou se kdysi zmínila, že o víkendu nebude mít čas, protože bude se sestrou. Takže měla sestru, ale co bylo s jejími rodiči, to jsem se nikdy nedozvěděl. Byla strašná tajnůstkářka a nechtěla nic říct, i když my jí na sebe prozradili skoro všechno. To mě na ní taky pěkně štvalo.“

„Nevíte třeba, jestli mohla mít v době před svým zmizením nějakého přítele?“

„No,“ podrbal se na bradě, „je to i možné, protože jí chodilo hodně sms zpráv.“

„Jak tohle víte?“ Dotazuji se nesmírně překvapeně.

„To je jednoduché, pořád jí tůtal mobil. To znamenalo, že jí chodili sms zprávy, a to nikdy dřív ne, a když, tak maximálně jedna. Ale teď to bylo třeba i třikrát do hodiny. Frekvence se zvýšila a to má většinou na svědomí milenec, nebo ne?“

Někdo se mi už zmiňoval o tom, že je pan Častý slídil a kontrolor. „Pane Častý, a když jste takový všímavý, jak to, že jste si nevšiml toho, že firma brzy zkrachuje, protože ji pan Krchvíl tuneloval?“¨

„Bohužel jsem neměl přístup do složek vedení, kdybych směl nahlédnout do účetnictví, jistě bych poznal, že se něco chystá. Teď mě tak napadlo, že to Julie určitě musela taky poznat, třeba Alberta Krchvíla vydírala a za to slíbila mlčelivost?“

Je to naprosto nemožné, kdybych neviděla pana Častého minule a neslyšela, jak s námi hrubě mluvil, nevěřila bych, že je to ten samý člověk. Dneska s námi jedná mile a hraje si na chápajícího vůči Julii. V té firmě není snad nikdo, kdo by se nepřetvařoval.

„Nechci být práskač, ale několikrát jsem slyšel Josefa Kiela, jak vyhrožuje Julii, že jestli na něj nebude milá, skončí zabalená v koberci ve sklepě. Když to vyslovoval, vyznělo to vždycky jako vtip a řekl bych, že to tak brala i Julie. Ale teď, když ji potkal velmi podobný osud, nemohl jsem vám to neříct. Dost často dělal Julii návrhy, nevím, jestli to byla legrace, nebo jestli si z ní chtěl udělat milenku, každopádně nebyl úplně normální. Nevím, čeho přesně se jeho duševní choroba týkala, ale navštěvoval psychiatra a nechával si od něj předepisovat nějaké léky na uklidnění.“

„Tak to je zajímavé, pane Častý. Zeptám se vás přímo, podle toho, co dneska tvrdíte, tak jste proti Julii Kohlerové neměl žádné výhrady, tedy teď když už víte, že neutekla a nenechala firmu ve štychu, ale že jako jediná ve firmě zůstala až do své smrti?“

„Je mi líto, jak jsem poprvé formuloval sváslova, ale pochopte, to všechen ten stres z práce, navíc jsem měl za to, že jsem bez práce právě kvůli ní. Ale teď už vím, že je všechno jinak. Je mi líto, co se Julii stalo. Záviděl jsem jí nový život někde daleko odsud, ale to, jaký ji potkal osud, mě skutečně zaskočilo.“

„Pane Častý, podle výpovědi ostatních to vypadalo, že jste s panem Kielem byli přátelé, ale teď jste ho před námi značně očernil. Jak to tedy skutečně je?“

„Přátelé, tak bych to asi nenazýval, spíš jsme byli kolegové, co měli podobný humor, proto jsme spolu dobře vycházeli. Neříkám, že jsem se nesmál jeho krutým vtipům vůči ostatním, hlavně proti Viole, ale to neznamená, že jsem s nimi souhlasil. Byl na lidi kolem sebe až dost drsný.“

„Takže myslíte, že pan Kiel mohl skutečně spáchat zločin tak závažný, jakým je právě vražda?“

„Nevím, jen říkám, co jsem ho často slyšel říkat.“

„A co si myslíte o panu Simonovi Dvořáčkovi, mohl by něco takového spáchat, mohl mít nějaký důvod, proč by ublížil Julii?“

„Simon byl hodně zadlužený člověk, dohnala ho minulost a musel platit jako mourovatý, sháněl peníze, kde to šlo, aby poplatit aspoň ty nejnutnější dluhy. Půjčoval si i dost často od nás, a pak byl problém z něj ty peníze dostat, ale nakonec je vždycky vrátil. Tenkrát zmizela ta kasa a nikdy se nepřišlo na to, kdo to byl. Zrovna jí měla u sebe Julie a byl z toho docela problém. Ale nevím, jestli by byla Julie tak hloupá a ukradla si sama pokladnu? Moc tomu nevěřím, spíš ji o ni někdo připravil. Simon se k Julii vždycky choval hezky a stejně tak ona k němu. Nevím, jestli mezi sebou měli nějaký konflikt, spíš si dost často šli na ruku proti nám ostatním.“

„Takže říkáte, že s Julií byli přátelé?“

„Nevím, jestli bych to nazýval přímo takhle, ale řekl bych, že si rozuměli. Julie v podstatě nikdy proti nikomu z nás neměla výhrady, tedy až na pana Krchvíla. Řekl bych, že na něj přehnaně reagovala. On sice jedná jako buran a chová se jako obhroublá vesnická hrouda, ale přesto jsme všichni jeho chování znali a určitým způsobem ho tolerovali. Pravdou je, že my makléři byli na živnostenský list, kdežto Julie byla jediný zaměstnanec. Tím pádem si toho na nás pan Krchvíl tolik nedovolil, bál se, že bychom odešli. Kdežto u Julie si myslel, že ho potřebuje a že jí pomohl a musí mu být vděčná. Asi mu nedošlo, že Julie může dát taky kdykoliv výpověď. Dalo by se říct, že jí mnohdy vyhrožoval, snažil se ji udržovat ve strachu o práci, aby ho musela na slovo poslouchat a dělat to, co on chce. Když se vzepřela, jasně jí dal najevo, kde je její místo. Víte, řekl bych, že Julie nebyla ten typ, co se kdykoliv skloní a bude podlézat. Byla nesmírně hrdý člověk, a i když byla mladá, řekl bych, že jasně věděla, co chce. Tahle práce ji jen měla posunout o kousek blíž k nějakému jinému cíli.“

„Velmi zajímavá myšlenka, pane Častý. A napadá Vás, co by mohlo být tím jejím cílem?“

„Bohužel ne, jak už jsem řekl, Julie byla uzavřený člověk a nemluvila o sobě. Ráda se bavila o životech ostatních, skoro jako by ani svůj vlastní život pořádně nežila, a tak neměla o čem mluvit. Ale možná jen nic nechtěla říkat před námi? Nevím. Je mi líto co se jí stalo, nezasloužila si to. Sice to nebylo žádné neviňátko, ale jestli měla těžký život, nedivím se, že se z ní stala tak uzavřená žena. Měl jsem ji svým způsobem rád, byla tak trochu jako moje dcera. Víte, moje dcera byla jen o rok mladší než Julie.“

„Pane Častý, děkujeme za tyhle informace, kdybyste si ještě na cokoliv vzpomněl, tak nás neváhejte kontaktovat.“ Pro jistotu jsem mu znovu podala vizitku s mým číslem, posledně ji nejspíš vyhodil. Ale nevadí, ať je jaký chce, dneska nám poskytl spoustu zajímavých informací. I když se to na první pohled nemusí zdát, přesto nás nasměroval určitým směrem.

Opustili jsme s Patrikem luxusně vybavenou kancelář na kraji špinavého starého skladu a vydali se přes štěrkovou příjezdovou cestu k našemu autu. Ještě je tu jeden hlavní asfaltový výjezd, ale je dost často plný velkých nákladních aut, proto volíme tenhle boční vjezd. Je tu klid a můžeme si před budovou nechat auto, aniž bychom se museli bát, že se nám s ním něco stane.

Až v autě Patrik poprvé promluvil. „Petro, tak to teda bylo něco, pan Častý pěkně obrátil, ale je otázka, co mu můžeme všechno věřit. Obzvlášť když vezmeme v úvahu jeho chování poprvé, co jsme se s ním setkali. Může se bát, že se vražda provalila, a teď na nás hrát divadlo, že on je ten hodný, s kým Julie vždycky vycházela. Kéž bychom tak těm lidem viděli do hlavy a odhalili, kdy lžou a kdy mluví pravdu. Každopádně ukázal opět na pana Krchvíla, jak se mi tak zdá, mohl toho mít proti Julii nejvíc, obzvlášť pokud věděla, že chystá velký podvod. No a ještě tu máme pana Kiela, toho bychom si měli taky ohlídat, protože na každém šprochu pravdy trochu. A pak nám pořád uniká pan Simon Dvořáček, o rozhovor s ním, začínám stát čím dál víc. Myslíš, že by to mohl být ten tajemný milenec?“

„Výborně, Patriku, máš stejné úvahy jako já. Taky si myslím, že s tímhle trojlístkem bychom si měli ještě promluvit a doplnit si tak chybějící informace.“

Začal mi zvonit mobil, rychle jsem ho vytáhla z kabelky a podívala se na číslo na displeji, to snad není ani možné, opět mě nahání paní Sedláčková. Nebudu jí to brát, nemám teď náladu na její ublíženecké blábolení. I když pravdou je, že také ukázala na pana Kiela, ale v jejím případě se spíš jednalo o pomstu než o co jiného.