Chuť lidského masa - Kapitola 25: Další povídání s Violou Kučerovou

Kapitola 25: Další povídání s Violou Kučerovou –Petra Malinové

Dojeli jsme před roztomilou školku plnou dětského smíchu a musím se přiznat, že si nedokážu představit, že by někdo jako Viola Kučerová mohl na Julii takhle brutálně zaútočit a připravit ji o život. Copak by takhle zlý a zvrácený člověk mohl pracovat s malými dětmi a nebýt prozrazen?

Musím se přiznat, že takhle školka působí skutečně úžasně idylicky, ale je mi jasné, že je to schválně, aby si měsíčně mohli účtovat ty nehorázné sumy za hlídání dětí. Po vstupu nás vítá paní učitelka a vede podél veselých obrázků na stěnách a z dálky k nám doléhá rozpustilý křik malých roztomilých dětiček.

Dítě, to je téma, které jsme s Martinem už několikrát probírali, ovšem já se zatím bráním. Mám děti ráda, o tom žádná, ale hodně by mi to ublížilo v práci.  Pracovala jsem tvrdě a usilovně, abych se dostala na pozici nadporučíka a věřím, že mám našlápnuto na kapitánku, a nechtěla bych se toho teď tak jednoduše vzdát. Navíc se bojím, že Martin chce děti hlavně proto, aby si mě pojistil a udělal ze mě domácí puťku, na kterou by nemusel žárlit.

Překvapený obličej Violy Kučerové nás uvítal ve dveřích kanceláře, je vidět, že zrovna byla na odchodu, protože v ruce svírá velkou kabelku a lehký svetřík proti večernímu chladu.

Ujala jsem se slova. „Dobrý den, slečno Kučerová, dovolte nám, abychom vás na chvilku zdrželi. Máme na vás jednu otázku.“

Je vidět, že se jí to nelíbí a raději by odešla, přesto si nám nedovolí odporovat. „Dobrá tedy, pojďte se posadit, ale poprosím vás, aby to bylo rychlé, musím si k rodičům jet vyzvednout psa a pak s ním na veterinu, víte, není mu dobře.“

„Určitě, zkrátíme to. Prosím povězte nám, jestli Vás ještě nenapadne, zda se před Juliinou smrtí neodehrálo něco zvláštního mezi Julií a panem Krchvílem?“

Dlouze se zamyslela a přitom sledovala prázdný hrnek na stole před sebou. Než promluvila, trochu do hrnku šťouchla, možná aby se ujistila, zda je skutečně prázdný. „Nejsem si teď jistá, ale mám za to, že už jsem Vám řekla, že než pan Krchvíl firmu vytuneloval, bylo to jak na houpačce. Jednou řekl, že bude firma pokračovat takhle, a klidně druhý den už to bylo jinak. Víte, než odjel na dovolenou, dal Julii dokonce výpověď, ale odmítl jí vyplatit tři odchozí platy s tím, že na ně firma nemá. Vymyslel si na chudáka pěknou habaďůru a čekal, jestli se chytne. Ale měl smůlu, Julie trvala na odchodném. Asi za dva týdny si Julii opět zavolal a začal jí vysvětlovat, že ho špatně pochopila, že žádnou výpověď nedostala. Týden na to jí snížil plat, nejdřív jí to měl vyřídit Simon, ale to Julii rozhněvalo a nechtěla to vzít, dokud jí to neřekne přímo pan Krchvíl. Do tváře nedokázal být taková svině – promiňte mi ten výraz, a to ona věděla.“

„Zajímavé, takže tvrdíte, že Julie původně dostala výpověď, ale pak to pan Krchvíl záhadně odvolal, nejspíš aby nemusel vyplácet odstupné, možná taky proto, že už věděl, že udělá tunel a Julie bude mít po penězích tak jako tak.“

„Přesně tak, byl a je to vypočítavý parchant, kterému šlo jen o to, okrást co nejvíc lidí. Začal Julii přidávat práci a ubírat peníze. Navíc se k ní choval velmi mile, aby pro ni bylo těžší odmítnout jeho další výmysly a přehazování svých povinností. Milý byl ovšem jen částečně, kdykoliv cokoliv chtěl, křiknul na ní jako na psa. Julie nesnášela, jak před ní házel účtenky, jak kdyby byla nějaký póvl. Jeho jednání mi bylo odporné a i na Julii jsem viděla, jak se jí vaří krev v žilách. Měla co dělat, aby mu ihned nedala výpověď sama.“

„To je opravdu zajímavé, slečno Kučerová, doposud se nám o tom nikdo nezmínil. Věděl o tom ještě někdo další?“

„No, řekla bych, že o tom musel vědět Simon Dvořáček, byl pravou rukou pana Krchvíla, hodně rozhodnutí týkajících se firmy s ním probíral. Albert se sám skoro nedokázal rozhodnout.“

„A je možné, že to věděl ještě někdo další?“

„Nevím, možná Pepa Kiel. Ale tím si nejsem jistá.“ Viola se koukla na stříbrné hodinky a značně znervózněla, je na ní vidět, že už musí jít, ale nechce nás vyhazovat.

„Slečno Kučerová, slíbili jsme, že vás zdržíme jen na okamžik, takže je na čase se rozloučit. Děkujeme za tyhle nové informace. Kdybyste si na cokoliv dalšího vzpomněla, určitě se nám ozvěte.“

Ve dveřích jsme se rozloučili a vydali se každý jiným směrem ke svým vozům, současně nastartovali a v řadě za sebou opustili vedlejší klidnou ulici, ve které se nachází jedna z nejkouzelnějších školek, které znám.